Návrat do Liberce byl vskutku velkolepý. Teda popravdě – začali jsme tam, kde jsme před několika lety skončili – na vysokoškolských kolejích. Absolventům univerzity nabízí vedení kolejí (pokud má volné kapacity) poměrně levné bydlení a my jsme toho využili. Víte, co se říká – kdo šetří, má za tři… A pro nás to v tu chvíli byla nejrychlejší a nejlevnější varianta bydlení (navíc neměla mít dlouhé trvání, jak se zakrátko ukázalo). Vlastně jsme se vrátili do svých studentských let, jen jsme si mezi ostatními připadali tak nějak staře a navíc už tu nebyli naši kamarádi a bývalí spolužáci.
Koleje leží na kraji Liberce v části zvané Starý Harcov a do Bedřichova je to odsud poměrně blízko, takže na dojíždění ideální. Začala jsem si pomalu zvykat, práce většinou nebyla náročná a po zaučení a pochopení rezervačního systému a základních postupů mě i bavila. Prostředí se mi moc líbilo a kolektiv mě mezi sebe mile přijal. Všichni jsou většinu času docela vysmátí a časem jsem se nakazila i já. Jednou ráno po příjezdu do práce jsem kolegyni vyprávěla, jak mi kape voda za krk, když po dešti vybírám s Favoritem zatáčku. Ona mi vytlemená říká, že už bysme si fakt měli pořídit nový auto. Však já vím, vduchu jsem souhlasila. Několik týdnů jsem projížděla nabídky a s přítelem jsme zvolili Hyundai i30. V Americe jsou vozy značky Hyundai hodně populární a i my jsme měli možnost si je párkrát vyzkoušet. Navíc to bylo oproti mému původnímu výběru (ojetý Ford Mondeo) komplet nové auto.
Po určení požadovaných parametrů na náš budoucí povoz, se hledání protáhlo. O to víc, když jsem (jako správná žena) určila vlastnost pro auto nejdůležitější, tedy barvu – odstín Ara Blue mě uchvátil natolik, že jsem ho prostě chtěla. Námi vybraný model měl být daný rok nahrazen jiným (po faceliftu) a tak už moc vozů nezbývalo. Nakonec se nám poštěstilo a pro nové autíčko jsme si zanedlouho dojeli do Prahy. Od té doby nám krásně slouží a jsme moc spokojení. A má i své jméno – říkáme mu Ara (a někdy taky „pan Prdeláč“, protože má velkej zadek). Kdo dostal strach o Favorita, tak se bojí zbytečně, protože i ten nám stále slouží, i když jenom na občasné vyjížďky. Tolik k tomu, jak jsme přišli k autu, ve kterém nám neprší za krk a dokonce topí (Favorit taky topil, ale jenom trochu a nějakou dobu to nešlo vypnout, takže jsme se pěkně ohřáli i v létě, dnes už topení funguje normálně).
Po návratu do ČR jsem se moc těšila na mou dobrou kamarádkou, která žije v Liberci. Po našem setkání se nám podařilo uskutečnit také společný výlet – do Českého Švýcarska. Kamarádka nedaleko odtamtud pochází a my měli možnost strávit prodloužený víkend v domě jejích rodičů. Páteční výšlap nám nabídnul okruh přes skalní město nad obcí Jetřichovice. Zelená turistická stezka nás od parkoviště vedla do kopce do lesa, abychom se zanedlouho napojili na červenou turistickou stezku, zároveň Naučnou stezku Jetřichovické stěny. Cestou se nám naskytly nádherné výhledy do okolní krajiny, na Vilemíninu stěnu a také na Mariinu skálu, která byla jedním z cílů tohoto výletu. Mariina skála disponuje vyhlídkou s přístřeškem. Od ní se pěšina svážela dolů, místy strmě, abychom se zanedlouho ocitli opět v Jetřichovicích. Trasa má necelých 7 kilometrů. Poté jsme přejeli do nedaleké osady Vysoká Lípa, u hotelu Lípa zaparkovali auto a vydali se po modré ke zřícenině Dolského mlýna. Mlýn leží v údolí u řeky Kamenice a je známý z celé řady pohádek. Zpátky po stejné cestě nás čekal strmý výstup do kopce. Byl to parádně strávený den.
V sobotu jsme se přesunuli do osady Mezní louka, odkud vede krásný okruh k Pravčické bráně. Vydali jsme se po červeně značené turistické stezce, což je zároveň Naučná stezka Okolím Pravčické brány. Stezka nás kolem skalních věží a útvarů dovedla pod Pravčickou bránu, od které jsme po obědě v místním Občerstvení U Sokolího hnízda pokračovali dál po červené až na okraj Hřenska. U rozcestí jsme se napojili na žlutou a podél Kamenice šli pěknou procházkou až k dolnímu konci Edmundovy soutěsky, kde se nachází přístaviště. Po nalodění si převozník získal naší pozornost zajímavými historkami i přirovnáváním místních skalních útvarů ke známým postavám. Když jsme vystoupili z loďky, po žluté jsme došli na rozcestí Mezní můstek a pak pokračovali po zelené strmě do kopce, přes obec Mezná, zpátky na Mezní Louku. Celý okruh má okolo 14 km (bez části, kde jezdí přívoz – od Mezní Louky po nalodění 11 km, od výstupu z loďky zpět na parkoviště asi 3 km). Přívoz funguje od dubna do října.
V neděli jsme to cestou zpět do Liberce vzali přes Kamenický Šenov, abychom se mohli projít kolem Panské skály známé z pohádky Pyšná princezna. Tento čedičový útvar působí v naší krajině nezvykle a připomíná píšťaly varhan, proto se mu také říká Čertovy varhany.
Během krásného a slunečného léta se nám bohužel trochu vypařila z hlavy žádost o ubytování na kolejích na další akademický rok. Jak už nežijeme ve studenstkém světě, nějak nám nedošlo, že se přihláška musí podávat znovu. Takže jsme na začátku září řešili, kde budeme od října bydlet…
Cesta je cíl 