Pěší túry, nejlépe zvlněnou krajinou (po horách), mě lákají už nějakou dobu. Dálkové výšlapy a příběhy lidí, kteří je absolvovali, mě fascinují. Ráda o nich čtu a fandím jim na jejich cestě za dobrodružstvím. Já jsem takový menší, jednodenní přechod hor absolvovala letos na konci září. Danou trasu v hlavě nosím už přes dva roky a teď se mi konečně podařilo si jí projít.
Ráno si přivstanu, abych si připravila svačinu a raději si sbalím i teplejší oblečení. Ačkoliv je teprve konec září, teplota se pohybuje kolem 4 stupňů nad nulou. Nasazuji tedy čepici a rukavice a lehce před osmou hodinou vyrážím od vlakové stanice v obci Bílý Potok. Hned na začátku mě čeká největší stoupání celého výletu – prvním cílem je totiž vrchol Paličník, jenž dosahuje výšky 944 metrů. Převýšení od nádraží k Paličníku činí asi 550 výškových metrů a já párkrát zastavuji. Pěkná zpevněná cesta mě dovede až k Hájenému vodopádu na Hájeném potoce. Odtud se mění na kamenitou a stále strmější. Občas jdu po velkých balvanech a musím si dávat pozor, abych se nesmekla. Sluníčko zatím nestihlo včerejší déšť a ranní rosu vysušit, a protože kameny leží ve stínu stromů, tak se mu to možná ani do večera nepodaří.
Hájený potok přejdu celkem čtyřikrát a pak už si vyšlápnu závěrečný „kopeček“ až pod Paličník. Jelikož se vrchol nachází na skále, leze se k němu po kovovém žebříku. Naskytne se mi nádherný výhled na Bílý Potok, Hejnice s klášterem, v dálce vidím i zámek Frýdlant a (bohužel) nepřehlédnutelnou elektrárnu Turów v Polsku. Větrné elektrárny nalevo od této mi přijdou o poznání sympatičtější. Po svačině odcházím a potkávám dalšího turistu. Pozdravíme se a prohodíme pár slov. Na své dnešní výpravě ho ještě potkám, ale to v tuto chvíli nevím, tak se loučíme a přejeme si šťastnou cestu.
Navazuji na žlutou turistickou stezku. Ta se za okamžik mění na modrou, nazvanou Paličníkova cesta. Zde se mi otevírá krajina a pohled na okolní hory. Sluneční paprsky příjemně hřejí a já si říkám, že nemůže být nic lepšího, úplně se vznáším 🙂 Počasí dnes vyšlo na jedničku! Zanedlouho docházím k přístřešku Předěl, kde se kříží několik cest. Brzy mě dožene můj „kamarád“ z Paličníku a radí mi, ať dál pokračuji po Hřebenovce, v mapě označenou červeně, že prý tam jsou hezčí výhledy a vyhnu se tak asfaltce. Já měla v úmyslu zamířít na zelenou. I když chvilku zvažuji, že původní trasu opustím a půjdu jinudy, nakonec se vracím ke svému plánu. Po červéné třeba jindy.
Zelená mě vede až na Jizerskou silnici. Potkávám docela dost cyklistů, asfaltka mě doprovází bohužel až do osady Jizerka, ale zase si můžu projít naučnou stezku Tři iseriny. Ta se od Jizerské silnice kus před Jizerkou odklání a kopíruje říčku Jizerku. Před dvěma lety jsme toto místo navštívili s manželem a synem, ale naučnou stezku jsme museli vynechat, protože s kočárkem bychom se tam nedostali. Pokochám se malebnou přírodou a pak už spěchám na oběd do restaurace Pyramida. Před sebou mám asi 11 kilometrů do Harrachova a ráda bych stihla vlak v 16:00 hodin. Mají tu i točenou Kofolu, tak jí rychle vypiju a dál pokračuji po žluté, kolem Muzea Jizerských hor.
Hřebenovka míjí vrchol Bukovec. Ten považuji za dominantu celé osady. Čedičový vrch má kuželovitý tvar a tyčí se do výšky 1005 metrů. Bukovec nechávám za sebou a přicházím na rozcestí, kde od žluté vybíhá do kopce zelená turistická stezka. Za chvíli se na ní vrátím, teď jdu ale ještě pár metrů, abych si prohlédla Karlovský most rozprostírající se přes řeku Jizeru, která zde tvoří přirozenou hranici s Polskem. Současný most, železobetonový, zde nahradil předchozí dřevěný, jež svou funkci plnil pouze dočasně (jednalo se o náhradu původního železobetonového mostu).
Vydávám se zpět na původní trasu. Nejdřív stoupám po zelené. Na rozcestí se odkláním doleva na červenou a po ní kráčím až k vlakovému nádraží v Harrachově. Čas mám krásný a tak si kousek před cílem dovolím udělat odbočku k vodopádu Nad Železnicí. Na závěr ještě krátké stoupání a pak už se vynořuji z lesa u golfového hřiště pod nádražím. Ačkoliv je zdejší železniční stanice oficiálně nazvaná jako Harrachov, leží v malé vesnici Mýtiny vzdálené od Harrachova asi 2,5 kilometru. Nasedám do vlaku s příjemným pocitem a zhruba 27 kilometry v nohách. Cesta uteče rychle a když vystupuji v Hejnicích, už na mě mává můj muž s dětmi. Prý měli taky parádní den – byli totiž v ZOO 🙂
Cesta je cíl 