Anglie, Život po Americe

Přes mizející chodník až na konec země

Píše se 14.6.2018 a my se probouzíme u města Totnes v jihozápadní Anglii. Dnešní den začínáme na výběžku Berry Head, který je ze tří stran omýván mořem. Místo je známé jako přírodní rezervace s nádhernými výhledy a možností procházek. Kromě toho se zde nachází i více než 100 let starý maják.

Výhled na moře od Berry Head

Cestování v Anglii sebou nese jistou dávku adrenalinu – mimo jízdu vlevo byly dobrodružstvím i cesty po venkově. Velmi často jsou tamní silnice totiž hodně úzké a obklopené vysokými keři, a tak není vidět prakticky nic. Pokud se před vámi objeví další auto, je to vždycky menší šok. Silnice jsou natolik úzké, že musí jedno z aut couvat do té doby, než se najde místo dost široké, aby se tam vešla obě auta a tudíž se vzájemně vyhnula.

Od rezervace Berry Head pokračujeme k hradu Dartmouth Castle. Jelikož hrad leží na druhé straně zátoky a ta se nám objíždět nechce, rozhodujeme se pro přívoz (ferry) mezi obcemi Kingswear a Dartmouth. Máme tak další zajímavý zážitek a po vylodění na druhém břehu se nám na obec Kingswear naskytne krásný pohled.

Mezi obcí Kingswear a Dartmouth jezdí přívoz

Hrad Dartmouth Castle nás příliš nenadchl, přístupný takřka nebyl a moc jsme toho tedy neviděli. O to víc se těšíme na další bod dne – vesnici Polperro. Po téměř dvou hodinách cesty se ocitáme na kraji této malebné rybářské vesničky. Procházku si opravdu vychutnáváme, nikam nespěcháme a chvíli se zdržíme i u přístavu Polperro Harbour. Pro tento den nás už nic dalšího nečeká, jenom přejezd do Stithians, kde máme zarezervovaný pokojíček.

Polperro

15.6.2018 toho máme v plánu o poznání víc. Výlet začíná u skalnatých útesů Lizard Point. Tento výběžek je nejjižnějším bodem Velké Británie a otevřou se vám zde úžasné pohledy na moře. A k tomu se zde nachází i (jak jinak) maják.

Lizard Point

Na to, co nás čeká potom, se moc těšíme. Je to totiž hrad ležící v moři! No vlastně je na malém ostrůvku, ale i tak je to super! Jmenuje se Saint Michael´s Mount a od pevniny ho dělí jenom žulový chodníček, který je schůdný pouze při odlivu. Pokud je příliv, chodník zmizí pod vodou a vy se tak k hradu (nebo z opačného směru) můžete dostat jenom na lodičce. Je tedy potřeba si pohlídat, kdy nastává příliv. My hrad navštívili dopoledne a zpátky na pevninu se vrátili suchou nohou. Odsud jsme si to zamířili zase na jiné památky, ale když jsme pak odpoledne okolo projížděli, chodník už byl úplně pod vodou (fotku najdete níže).

Saint Michael´s Mount
Vesnice Marazion viditelná z hradu Saint Michael´s Mount
Hrad Saint Michael´s Mount

Protože nám pro daný den nestačil nejjižnější bod Anglie, tak míříme za dalším nej – tentokrát dosáhneme nejzápadnějšího místa Anglie. V tomto případě se ale nedá mluvit o nejzápadnějším bodu celé Velké Británie – ten je totiž ve Skotsku. Připadá nám to tu ale hodně turistické a obchůdky se suvenýry bohužel hrají prim.

Land´s End – nejzápadnější místo Anglie

Opravdu jedinečnou stavbou je ovšem The Minack Theatre – divadlo pod širým nebem ležící na skále nad mořem. Voda je zde krásně azurová a tak odpočíváme a užíváme si úžasnou energii, kterou tohle místo rozhodně má.

Minack Theatre
Porthcurno Beach

Cestou zpátky míjíme Saint Michael´s Mount a při pohledu na něj musíme zastavit. Ještě před několika hodinami jsme k němu kráčeli po chodníku. Ten už dočista zmizel pod hladinou.

Saint Michael´s Mount při přílivu

Anglie, Život po Americe

Jak jsme projeli 5 hrabství

V Anglii trávíme druhý den (třetí den na cestě), a po návštěvě hradu Herstmouceux a útesů Seven Sisters v hrabství East Sussex, se ještě stihneme zastavit ve městě Brighton, respektive souměstí Brighton and Hove. Jedná se o jedno z nejznámějších letovisek v Anglii. Auto necháváme při ulici Marine Parade a po pláži pokračujeme směrem k molu Brighton Palace Pier. Procházka po molu, které je obsypané restauracemi, bary a zábavními podniky, nám připomíná doby, kdy jsme žili v USA. Tam jsme podobná mola navštívili hned několikrát. Naskýtá se nám krásný pohled na moře i na město.

Brighton and Hove

Od mola míříme do města, kolem parků Old Steine Gardens, Victoria Gardens až k Valley Gardens. Zastavujeme se u budovy Royal Pavilion, bývalé královské rezidence. Trochu nás architektonický styl paláce překvapí, tady bychom ho nečekali – je totiž postaven v asijském, konkrétně indo-saracénském stylu. I přesto sem, obklopen zelení, tak nějak patří. Přeci jenom jeho stavba započala už na konci 18. století. Naší prohlídku Brightonu zakončujeme právě tady. Cesta na ubytování, které leží v hrabství West Sussex, nám trvá zhruba hodinu.

Royal Pavilion

Následující den (12.6.2018) máme jasný cíl – přírodní úkaz Durdle Door. Z místa ubytování se vydáváme podél pobřeží dále na západ a míjíme města jako Portsmouth či Southampton. Hrabstvím Hampshire tedy jenom projíždíme a pokračujeme do Dorsetu. Po dvou hodinách parkujeme a pěšky se dáme po stezce vedoucí prudce dolů. Zanedlouho se před námi otevře pohled na vápencovou bránu zvanou Durdle Door. Toto místo považuji za jedno z nejkrásnějších, které jsme měli možnost na naší cestě po Anglii vidět (však je taky zapsané jako přírodní památka na seznamu UNESCO). Předčil ho snad jenom Národní park Dartmoor, jehož obrázky najdete o něco níž.

Durdle Door

Nedaleko oblouku leží ještě jedna přírodní zajímavost – Lulworth Cove. Od oblouku Durdle Door můžete vyrazit po vlastních podél pobřeží po stezce SW Coast Path, další možností je přejet autem. Lulworth Cove je malebná zátoka ve tvaru podkovy. Celé pobřeží v tomto místě omývá nádherně modrá voda.

Lulworth Cove

Opouštíme hrabství Dorset a ocitáme se v Devonu. Z přírody jsme se přesunuli zase do ruchu velkoměsta, do Exeteru. Projdeme si historické centrum, kolem hradu Exeter Castle a krátce se zdržíme u gotické katedrály. Potom už frčíme na ubytování do obce Bishopsteignton.

Exeterská katedrála

Ráno (13.6.2018) vyrážíme směr Národní park Dartmoor. Popravdě jsem nevěděla, co nás tam přesně čeká, ale vyrazilo mi to dech – divocí koně, volně pasoucí se krávy, ovce. Byla to nádhera.

Součástí národního parku je i známý most Postbridge. Jedinečný je svým stářím – první písemná zmínka pochází ze 14. století, ale má se za to, že most je o století starší. Nedaleko od něj se nachází navštěvní centrum National Park Visitor Centre, kde si můžete zakoupit i nějaký ten suvenýr.

Postbridge

V městečku Torquay zakončujeme náš 4. den v Anglii, 5. den na cestě. Torquay je přímořské město, součást územního celku Torbay a Anglické riviéry. Známé je i jako rodiště spisovatelky Agathy Christie. Hlavní ulice Union Street nás provede centrem lemovaným obchůdky a kavárnami. Následuje Fleet Street a na jejím konci se ocitáme přímo u přístavu. Když ho obcházíme, objeví se před námi velké ruské kolo The Big Wheel, umístěné při parku Princess Gardens. Ve městě strávíme ještě nějakou chvíli, a pak už se vracíme k autu a vyrážíme k městu Totnes, kde je pro nás připravený nocleh.

Torquay

Anglie, Život po Americe

Objevování země, kde se jezdí vlevo

Jó, Anglie, to bylo dobrodružství! Z Čech jsme se přes Německo, Holandsko a Belgií přesunuli do francouzského přístavního města Dunkerque, nalodili se na trajekt a přes Lamanšský průliv doputovali až do anglického Doveru – tady započala naše cesta po jihozápadní Anglii.

A jak to vlastně vzniklo? Myšlenka vyrazit do Velké Británie v nás hlodala už déle. Kromě jihozápadní části s hrabstvími Dorset, Devon a Cornwall, nás lákala také mnohem vzdálenější, severní část – Skotsko. Rozhodování nebylo jednoduché, ale proti Skotsku hrál fakt, že bychom museli využít leteckou dopravu a auto si půjčit na místě. Jih byl přeci jenom dosažitelnější a možnost vyrazit vlastním povozem se zdála v danou chvíli přijatelnější. Přeci jenom jsem byla v „jiném stavu“ a miminku v břiše se tedy přizpůsobovala i cesta 🙂

Křídové útesy Doveru

Vyrážíme 9. června 2018. Vstáváme brzy, abychom do večera dorazili do belgických Antverp, kde nás čeká nocleh. Ubytování si hledáme přes aplikaci Airbnb – první zkušenost máme právě v Antverpách a tak teprve přicházíme na to, jak to vlastně chodí. Jelikož se jedná o ubytování v soukromí, jde většinou o samostatný pokoj, ke kterému máte buď sdílenou nebo samostatnou koupelnu. Většinou mužete využívat i kuchyň. Po příjezdu k domu, ve kterém máme zarezervovaný pokojík, jsme trochu zmatení. Zvoníme, ale nikdo neotevírá. Od majitele dostáváme zprávu, kde najdeme klíč a další instrukce. Připadáme si trochu zvláštně, když vcházíme do cizího domu a nikdo tam není. Do druhého dne nikoho nepotkáme a ráno (10.6.2018) vyrážíme do francouzského přístavu Dunkerque.

Trajekt

Pokud takto cestujete autem, je potřeba si na lodi zarezervovat místo dopředu. Obdržíte speciální kartičku, kterou pak umístíte na zrcátko za přední okno, aby byla zvenku vidět. Nalodění proběhlo v pořádku a po zhruba dvou hodinách už se ocitáme na pobřeží Velké Británie. Vyjíždíme z lodi za ostatními vozidly a zařazujeme se do provozu. Řízení vlevo nám dělá zpočátku problémy. Ještě bude chvíli trvat než si zvykneme…

Přístav v Doveru

Z města se dostáváme na kopec nad ním, abychom si našli místo na parkovišti Dover Car Park. Vydáváme se na procházku nad útesy a kocháme se pohledem na moře. Je odsud vidět přístav i známé Bílé útesy Doveru. Ty jsou zhruba 110 metrů vysoké. Jejich barva je dána čistou křídou a ačkoliv se podobné útesy nacházejí i na jiných místech Anglie, ty u Doveru jsou asi nejznámější.

Park nad Doverem

Po čase stráveném nad městem, kterému se také říká brána do Anglie, nasedáme do auta a vracíme se zpět do provozu. Jízda vlevo je pro nás stále něco nového a pořád si musíme opakovat: „vlevo, vlevo, vlevo“. Koho by napadlo, že si za pár dní opravdu zvykneme a po návratu zpět do Francie to bude: „vpravo! vpravo! vpravo!“. Dalším bodem programu je Canterbury, zhruba 30 minut jízdy od Doveru.

Canterbury

Canterbury můžete znát hlavně ze známých Canterburských povídek od spisovatele Geoffreyho Chaucera. Díky několika stavbám je zapsané na seznamu UNESCO a není čemu se divit – krása střídá nádheru – najdete zde kostely i chrámy, středověké uličky a také opatství St. Augustine´s Abbey, které je spíše zříceninou, ale fascinující. Co určitě při návštěvě tohoto města nesmíte vynechat, je Canterburská katedrála – jedna z nestarších křesťanských staveb v Anglii.

Chodba katedrály v Canterbury

Ubytování nacházíme u dvou milých dam v městečku Chartham poblíž Canterbury. Další den (11.6.2018) míříme dále na západ a po necelých dvou hodinách parkujeme u hradu Herstmouceux. Prohlížíme si zděnou budovu obehnanou vodním příkopem a pokračujeme do rozsáhlých zahrad, kde můžete strávit hodiny chozením a kocháním se.

Hrad Herstmonceux

Od hradu nás čeká půl hodinka autem k útesům Seven Sisters. Procházet se můžete jak nahoře nad útesy, tak se dá sejít i dolů a prohlédnout si tento přírodní útvar zase z jiného úhlu. Skupina křídových útesů je součástí stejnojmenného parku a nedaleko se nachází i maják.

Křídové útesy Seven sisters

Pro tento den už před sebou máme jen jednu zastávku – město Brighton. O něm, a taky o dalších (tentokrát hlavně přírodních) památkách, se dočtete v dalším článku.

Život po Americe

Jižní Morava – ráj pro cyklisty


Tak co že se to stalo v roce 2018? Shrnula bych to třemi slovy: svatba, domek, miminko. Ano, v tomto pořadí. Takže pěkně postupně…

Svatbu jsme začali plánovat po novém roce, nějak jsme dospěli k názoru, že už jsme spolu dost dlouho (12 let) a asi už je na čase. Lokace pro nás byla jasná – někde v přírodě. Jenomže kde? Hledání započalo. Mysleli jsme si, že stvrzení našeho vztahu se uskuteční tam, kde je to naším srdcím nejblíž – na Liberecku. Ale to by bylo moc jednoduchý. Na internetu jsem párkrát zahlédla fotku kapličky obklopené vinicemi. Moc se mi ta scenérie líbila. Tam budeme mít svatbu! A taky, že jo… Takže tento článek je věnovaný jižní Moravě. Svatba se odehrála na jaře 2018 a my měli profesionální fotografku. Jelikož nechci zveřejňovat fotky, které nejsou moje, tak obrázky publikované v tomto článku vznikly o 2 roky později (omlouvám se za kvalitu, většina fotek je z mobilu).

Jižní Morava přímo kypí místy vybízejícími k zastavení. A protože je to tam skoro samá rovinka, nejlepší je vzít kolo a šlápnout do pedálů! Tak jsme to ostatně udělali i my loni v létě. Ubytování se nám podařilo najít v Břeclavi přes Airbnb. Na apartmán jsme dorazili poměrně pozdě, takže první výlet nás čekal až druhý den.

Dianin chrám

Vyrážíme hned ráno a jelikož je výchozím bodem výletu Nádražní ulice na kraji Břeclavi, brzy se ocitáme přímo v Lednicko-valtickém areálu zapsaném na seznamu UNESCO. Jedná se o komponovanou krajinu plnou rybníků a romantických staveb. Najdete zde několik přírodních památek, nedaleko od Lednice protéká řeka Dyje a je tu i lužní les. Areál je nejlepší projet právě na kole. Lesní cesta nás vede až k první zastávce, Dianinu chrámu neboli zámečku Rendez-vous. Zde už se hromadilo hodně cyklistů a během dne jsme jich potkávali stále více. Ne nadarmo se říká, že jižní Morava je rájem cykloturistiky – je to dané i tím, že stezky jsou rovinaté a dobře sjízdné. Památky rozeseté po okolí vyloženě lákají k návštěvě. Od Dianina chrámu pokračujeme do Valtic.

Valtický zámek

Kola parkujeme na náměstí a jdeme se projít k zámku. Nedaleko se nachází další známá památka – Kolonáda na Reistně (tu ovšem navštívíme jindy). Po menší pauze pokračujeme z Valtic do obce Hlohovec a k Hraničnímu zámečku, nádherné stavbě u Hlohoveckého rybníka.

Hraniční zámeček

Jelikož už nám docela vyhládlo, hledáme nějakou restauraci. Výběr padl na Usedlost pod vinohrady a nemohli jsme si vybrat lépe – sekaná s bramborovou kaší nám přišla vhod 🙂 Po obědě vyrážíme po Mikulovské (Lednické) cyklostezce směr Chrám u Tří Grácií. Tady jsme se nijak nezdržovali, neboť nás odradilo velké množství cyklistů a hlasitá hudba.

Železniční trať mezi Prostředním a Mlýnským rybníkem

Mikulovská cyklostezka nás táhla mezi Prostředním a Mlýnským rybníkem, kde současně vede i vlaková trať. Pokud byste odsud pokračovali rovně, dojedete do Lednice, až k zámku. Od Lednického zámku lze pokračovat na Janův hrad. My jsme ovšem na křižovatce uhnuli doprava, protože jsme Lednici navštívili v roce 2018, právě v rámci naší svatby – přestože jsme tato místa tentokrát vynechali, určítě stojí za návštěvu (přikládám 2 fotky pořízené v dubnu 2018).

Zámek Lednice
Janův hrad

Uhýbáme doprava a po naučné stezce Lednické rybníky přijíždíme k silnici, na kterou se napojíme. Přejedeme hráz, zatáčíme opět doprava a ocitáme se u Apollonova chrámu, odkud je nádherný výhled na přilehlé rybníky.

Pohled, který se vám naskytne při návštěvě Apollonova chrámu

Odtud už nás čeká jenom cesta zpátky na apartmán. Bereme to Ladenskou cestou k přírodnímu parku Niva Dyje a po Lednické cyklostezce (což je zároveň naučná stezka Lužní les) do Břeclavi, kolem zámku a zpět na ubytování. Někomu by se mohla zdát tato posloupnost navštívených památek trochu chaotická – je pravda, že z Hlohovce bysme dnes jeli asi jinak, ale s ohledem na zastávku na oběd a další okolnosti se harmonogram cesty utvářel tak nějak sám.

Zámek Milotice

Druhý den před sebou máme trochu jinou lokalitu. V jednom článku jsem četla o cyklostezce vedoucí po bývalé železnici. Zkoumám mapu a vidím, že tato cyklostezka leží kousek od nás! Kromě toho jsme chtěli vidět nějaké vinice. Ráno tedy nakládáme kola a míříme do Mutěnic, což je vinařská obec na Slovácku. Po zakotvení na parkovišti u železniční stanice „Mutěnice-zastávka“ vyrážíme v sedlech svých dvoukolových povozů, projíždíme obec a zanedlouho se napojujeme na cyklostezku zvanou Mutěnka. Tato stezka vede až do Kyjova, my ale na okraji obce Svatobořice uhýbáme doprava na Mutěnickou cyklostezku. Ta nás „vyplivne“ přímo před zámkem v Miloticích. Zde chvíli odpočíváme, procházíme se zámeckým parkem a po menším občerstvení pokračujeme do obce Dubňany – opět po Mutěnické cyklostezce.

Výhled z rozhledny Vyšicko

Cestou míjíme vinohrady a taky osadu Šídleny sestávající z vinných sklepů. Dubňany nám měly sloužit jako zastávka na oběd, ale protože jsme nic vhodného nenašli, pokračujeme do Mutěnic. A je to dobrá volba – podnik U Urbana vaří výtečně. Po odchodu z restaurace nemáme lepší nápad, než si vyjet na rozhlednu Vyšicko. Výhled z ní byl úchvátný, ale ten kopec (a k tomu asi 33 °C ve stínu)! Cesta dolů už byla brnkačka. Pak už jen zbývá naložit kola a udělat ještě krátkou zastávku na Hradišťku u Velkých Bílovic – právě zde se nachází ona kaplička obklopená vinicemi, kde se odehrála naše svatba. Navíc jsou odsud vidět krásná panoramata. Teď už konečně hurá do Břeclavi na apartmán!

Hradištěk

Poslední den naší dovolené se přesouváme do obce Pasohlávky u Novomlýnské nádrže. Pasohlávky byly výchozím i cílovým bodem cyklovýletu, tedy okruhu okolo horní (Mušovské) nádrže a střední (Věstonické) nádrže. Celá trasa vede podél vody, je rovinatá a nenáročná. Sice nás trochu překvapila polňačka před Brodem nad Dyjí, kde to opravdu drncalo, ale dalo se to zvládnout. I tento výlet můžeme doporučit. Na Moravě se nám moc líbilo a těšíme se, že se tam zase vrátíme!

Věstonická nádrž

Život po Americe

Konec roku 2017 a co vidět v Pardubicích a okolí

Ačkoliv tento článek píšu na sklonku roku 2020, ve vzpomínkách se vracím na stejné období před třemi lety, tedy konec roku 2017. Nedělo se nic zajímavého, to všechno teprve mělo přijít. Kdybychom tušili, co nás v nadcházejícím roce 2018 čeká… Byl to pro nás zlomový rok. Byl plný změn, nových a zásadních věcí, které nám převrátily život naruby. A jelikož se blog věnuje cestování a místům, jenž stojí za návštěvu, tak o roce 2018 vzniknou mimo jiné články týkající se zlomových okamžiků v našem životě v souvislosti s místy, na kterých k těmto okamžikům došlo. Můžete se tedy těšit na jižní Moravu, Jablonecko s nedalekým Českým rájem a nebo třeba roadtrip do Anglie po vlastní ose.

Často zmiňuju Liberec a okolí – mám tam pár přátel a miluju to tam. Přeci jenom ale pocházím odjinud – mým původním domovem je Pardubicko. Nejvíc známých, kamarádů a téměř celou rodinu mám tam. No a taky kořeny… A protože se nám v roce 2018 podařilo vytvořit něco, co má taky své kořeny, tak je nejspíš ten správný čas vrátit se k těm vlastním.

V tomto článku najdete přehled míst v okolí mého rodného města, jež stojí za návštěvu. Jedná se o místa přímo ve městě, ale také místa vzdálenější, kam se vydáte na samostatný výlet. I když nám teď o sobě zima dává vědět, fotky v tomto článku vznikly během prosluněných letních dnů, tak vás třeba trochu zahřejou 🙂 Kromě níže uvedených zastavení, se v okolí Pardubic nachází i jiné památky, a těm se plánuji věnovat v některém z dalších článků.

1. Třída Míru a Zelená brána

Procházku po Pardubicích začínáme na třídě Míru – takové místní Champs-Élysées. Jedná se o ulici určenou především pěším a místní trojejbusové dopravě, po stranách je lemovaná obchůdky a kavárnami a dojdete odsud ke všem zdejším turisticky zajímavým místům. Na jednom jejím konci stojí Zelená brána – městská věž a zároveň dominanta města. Velmi doporučuji její prohlídku. Kromě toho, že je odsud krásný výhled na město, se dozvíte spoustu informací z historie města – například si vyslechnete legendu o vzniku znaku Pardubic.

2. Pernštýnské náměstí

Znak zobrazuje přední polovinu koně v červeném poli. Já jsem si vždycky myslela, že je to proto, že se tam zbytek koně nevešel anebo že to takhle vypadá víc majestátně. Pověst praví, že jistý pán Ješek a další čeští pánové vnikli do města, to vydrancovali, ale při útěku byl Ješkův kůň přeťat padající bránou přesně v polovině. Jelikož ho tam nechtěl nechat, hodil si ho na záda a odtáhl. A na základě tohoto statečného činu dostal Ješek polovinu koně do erbu. Od Zelené brány se přesouváme na Pernštýnské náměstí s novorenesanční radnicí. V jednom z místních obchůdků si můžete zakoupit typický pardubický perník.

3. Pardubický zámek

Z náměstí nás jedna z postranních uliček (Bartolomějská či Pernštýnská) zavede k Zámecké ulici a přes Příhrádek až k zámku. Původně vodní hrad obehnaný obrannými valy byl přestavěn do současné renesanční podoby v 15. století (s následnými úpravami v 16. století). V areálu se nachází také Východočeská galerie a Východočeské muzeum.

4. Tyršovy sady

Procházka kolem zámku pokračuje k Tyršovým sadům, což je takový zdejší Central Park. Kromě zeleně a spousty plácků k odpočinku, tu najdete i kavárnu, dětské hřiště nebo třeba venkovní posilovnu.

5. Kunětická hora

Pár kilometrů za městem, směrem na severovýchod, se tyčí hrad Kunětická hora. I zde se dozvíte spoustu informací z historie, ze života Pernštejnů, tedy nejvýznamnějších majitelů hradu a při prohlídce hradní věže se vám naskytne nádherný pohled na okolní krajinu.

6. Sečská přehrada

Při návštěvě další, tentokrát technické památky, se ocitáme přímo v Železných horách. Sečská přehrada zadržuje vodu řeky Chrudimky, má zděnou hráz a jedná se o největší rekreační oblast v Pardubickém kraji. Mimo procházek a odpočinku u přehrady se můžete potkat také s historií – nad vodní nádrží se tyčí zřícenina hradu Oheb. Od přehradní hráze se vydáváme po silnici do kopce, abychom zakrátko odbočili doprava na modrou turistickou stezku. Ta nás zavede až ke zřícenině.

7. Přehrada Pařížov

Pařížovská přehrada ležící nedaleko té Sečské, mě fascinuje svými věžičkami, podobnými těm, které mají vodní díla v Jizerských horách. Navíc vznikla ve stejném období. Při návštěvě této malebné přehrady na řece Doubravě musíte zazvonit na hrázného – ten vás následně vpustí za bránu, abyste si mohli nádrž prohlédnout.

8. Zřícenina hradu Lichnice

Hrad Lichnice se nachází také v Železných horách. Ačkoliv se jedná o zříceninu, stále působí díky své rozlehlosti značně majestátně. Nedávno vybudovaná rozhledna vám poskytne krásné výhledy na okolní krajinu.

9. Litomyšl

Litomyšl určitě stojí za prohlídku. Prvky renesance se zde mísí s barokem i dalšími architektonickými styly. Zámek ve stylu italské renesance zaujme sgrafitovou výzdobou s typickými psaníčky a protější pivovar přestavěný do dnešní barokní podoby je známý hlavně jako rodný dům skladatele Bedřicha Smetany. Pokud se chcete dozvědět více z jeho zajímavého života, určitě doporučuji zavítat do pivovaru. Krásný je také kostel Nalezení sv. Kříže s přilehlým parkem, jenž zdobí sochy Olbrama Zoubka. Historie na vás dýchne i při procházece Smetanovým náměstím, podél něhož leží rozsáhlá podloubí.

10. Zámek v Chlumci nad Cidlinou

Zámek Karlova Koruna je vidět už zdálky a lze ho považovat za dominantu města Chlumec nad Cidlinou. Vznikl jako dílo velkého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela a také stavitele Františka Maxmiliána Kaňky – jak jinak než ve stylu baroka. Zámek obklopuje nádherný park vybízející k procházce. Již od svého zrodu v první polovině 18. století patří Kinským, kteří byli zadavateli stavby. Jméno dostal na počest návštěvy císaře Karla VI. – Karlova Koruna.

Mapa

Pardubice – centrum města
Turisticky zajímavá místa v okolí Pardubic

Život po Americe

Předvánoční čas v Německu

Kromě návštěvy Rakouska nás v prosinci 2017 čekal výlet ještě do jedné sousední země – Německa. V Německu totiž už nějakej ten pátek žije moje ségra s přítelem, a nám se konečně podařilo se za nimi vypravit. Ochutnávky svařáku a punče tak pokračovaly! Cesta z Liberce trvala několik hodin a po překročení hranic jsme se těšili na neomezenou rychlost, kterou se německé dálnice chlubí. Nicméně se stále někde staví a rekonstruuje, tudíž je rychlost omezená a mnohdy docela výrazně snížená (nejenom oproti maximální rychlosti v ČR).

Hrad Hohenzollern

Ujeli jsme několik set kilometrů na východ a zakotvili nedaleko města Stuttgart, v obci Gemmrigheim. Ségra nám poskytla dočasný azyl a během pobytu u ní jsme ochutnali pár německých specialit a nevynechali ani vánoční trhy. Ve vzduchu byl cítit mráz, který ještě umocnil nadcházející vánoční období. Kromě výletů zbyl čas i na odpočinek.

Pohled na krajinu pod hradem Hohenzollern

První z navštívených památek, hrad Hohenzollern, byl úplně jako kdyby vypadl z příběhů o Harry Potterovi. A jak já ty příběhy miluju! Hrad se vypíná na vysokém kopci a je vidět z dalekého okolí. Auto jsme zaparkovali pod kopcem a dál pokračovali jedním z místních autobusů, jenž vás vyvezou téměř až k hradu. I když dole nebylo po sněhu skoro ani památky, vrch byl zasněžený. Na nádvoří voněl svařák a my jsme si užívali vánoční atmosféru. Večer nás ségra vytáhla ještě na procházku po Stuttgartu a na místní vánoční trhy. Prohlédli jsme si osvětlené noční město a po náročném dni se těšili do postele.

Klášterní komplex v Maulbronnu

Další den jsme zavítali do klášterního města Maulbronn zařazeného na seznam památek UNESCO a potom také do města Ludwigsburg. Klášter v Maulbronnu je považován za nejzachovalejší středověký klášterní komplex severně od Alp. Také zde jsme měli možnost projít si vánoční trhy. Ve městě Ludwigsburg se nachází oproti Maulbronnu naprosto odlišná architektura, které dominuje barokní palácový komplex se stejnojmenným názvem, tedy Ludwigsburg. Procházka zámeckým parkem nás pěkně provětrala a nízké teploty nám zbarvily tváře dorůžova.

Zámek v Ludwigsburgu

Na závěr naší návštěvy jsme nemohli vynechat ochutnávku typického německého schnitzelu. V restauraci s názvem Schnitzel-fabrik v obci Tamm nám obsluha na stůl přinesla řízek rozměru sloního ucha. Já jsem si objednala velikost S. Pokud byste chtěli M, je to dvojnásobek. Možná přeci jenom to S vypadá spíše jako ucho slůněte, ale emko musí být zaručeně jako od dospělého slona! Pobyt v Německu byl bohatý nejenom na kulturní, ale taky na gastronomické zážitky!

Pravý německý schnitzel

Život po Americe

Hledání bydlení a advent ve Vídni

Tak kde jsme to skončili… No jo, že nemáme kde bydlet! Když jsem to vyprávěla v práci, tak mi to přišlo docela vtipný. Teda – smála jsem se tomu víc než kolegyně. Co teď? Kamarádka mi nabídla, abych u ní bydlela, než si s přítelem něco najdeme (už si to přesně nepamatuju, je možný, že jsem se k ní vnutila a ona neměla dostatečné argumenty, aby mi vysvětlila, proč bych u ní bydlet neměla – každopádně jsme dobré kamarádky dodnes). Přítel se zase vnutil ke svému bývalému spolužákovi z vejšky a tak jsme byli po hodně dlouhé době od sebe. Na jednu stranu to byla docela romantika – každý den po práci jsme se scházeli venku nebo v dočasném příbytku jednoho z nás.

Mezitím naše hlavy zaměstnávalo hledání podnájmu. Taky jsme dospěli k názoru, že už jsme ve fázi, kdy bychom mohli hledat trvalejší bydlení (= dům + hypotéka). Takže kromě hledání nájemního bytu jsme projížděli i inzeráty s rodinnými domky v okolí Liberce. Nemovitosti patří k mým koníčkům už pár let a myslím si, že mám v jejich nabídce poměrně přehled. Tou dobou jsem už dlouho vyhlížela náš vysněný domeček, ale on stále nikde. Když se naskytl jeden nedaleko Liberce, v Rynolticích, hned jsme si domluvili prohlídku. Moc se nám líbil. Nebyla to ale první nemovitost, na které jsme se byli podívat – předcházely tomu nějaké byty k prodeji. Jenomže teď to byl konečně dům! Cena se zdála přijatelná a na hypotéku bychom dosáhli. Předběžně jsme si plácli a šli za hypotečním specialistou. Těsně před schůzkou nám ale prodávající sdělila, že někdo nabídl vyšší cenu a my tím pádem byli ze hry. Víc jsme bohužel přihodit nemohli. Hypoteční specialista nám poradil uzavřít hypotéku i tak, úroková sazba se pohybovala nízko a hledat můžeme i dál – že prý na to máme rok. Tak jsme za výhodných podmínek smlouvu podepsali. Hurá, máme hypotéku, ale pořád nemáme kde bydlet!

Přírodovědecké muzeum ve Vídni

Podnájem se nám podařilo najít o několik týdnů později – v Liberci, městské části Doubí, termín nastěhování 1. prosince. To se ale muselo odložit, protože hned 2. prosince nás čekal výlet do svařákem provoněné Vídně. Vídeň se do mého wishlistu zapsala už v roce 2007. Na střední škole se každý rok jezdilo na vánoční trhy. Když se jelo do Vídně, tak jsem bohužel jet nemohla, ale s přítelem jsme si slíbili, že se tam jednou podíváme spolu. O 10 let později se nám to podařilo. V hlavním městě Rakouska jsme strávili 2 mrazivé dny, první den v centru města a druhý den návštěvou letního sídla Habsburků, zámku Schönbrunn.

Stephansdom

Okruh začíná na náměstí Marie Terezie, kde leží Naturhistorishes Museum (Přírodovědecké muzeum) a hned naproti Kunsthistorisches Museum (Umělecko-historické muzeum). Za dominantu náměstí lze považovat uprostřed sedící sochu samotné císařovny. Odsud se vydáváme po ulici Opernring kolem budovy Vídeňské státní opery na Stock-im-Eisen Platz a následně Stephansplatz, abychom spatřili Stephansdom, tedy chrám Sv. Štěpána.

Pohled na Vídeň

Jelikož považuji gotickou architekturu za jednu z nejkrásnějších, působí na mě Stephansdom velmi magicky. Využijeme možnosti prohlídky jedné z věží a díky tomu se nám naskytne nádherný pohled na velkoměsto pod námi. U chrámu strávíme ještě nějakou dobu, abychom se poté přesunuli k paláci Hofburg – rozsáhlému komplexu, jež v minulosti sloužil jako rezidence Habsburků, nyní jako sídlo prezidenta republiky. Cestou míjíme několik kostelů, Vídeň je jimi doslova obsypaná.

Palác Hofburg

Během prohlídky města ochutnáme typický sacher dort a několikrát si v jednom z místních stánků zakoupíme na zahřátí také svařák nebo punč, který je nabízen v různých příchůtích. Nápoje dostáváme v keramických hrnečkách – cena je kvůli tomu poněkud vyšší, ale odvezete si pěkný suvenýr. Pokud hrneček nechcete, tak ho po vypití dáte obsluze a ona vám peníze za hrnek vrátí. Ve Vídni se nachází mnoho paláců a naměstí a během adventu je zde několik různých trhů, které už léta nesou své vlastní názvy. Ulice i budovy ozdobené světýlky a vánočními motivy působí kouzelně.

Vídeňská radnice

Závěr prohlídky trávíme před Vídeňskou radnicí, kde je jeden z největších vídeňských trhů – kromě stánků se zde nachází pohádková vesnička nebo veřejné kluziště. Pomalu se stmívá a tak vánoční atmosféra dostává minimálně o level vyšší rozměr.

Zámek Schönbrunn

Následující den začínáme u zámku Schönbrunn. Celý areál kromě nádherného barokního letohrádku disponuje zámeckým parkem s několika umělými jezírky a fontánami, zoologickou zahradou a také kopcem Schönbrunner Berg s nádherným výhledem. Z venkovních prostor se přesouváme do zámku, abychom si zaplatili prohlídku, při které se z audioprůvodce (každý dostáváme svého) dozvídáme spoustu informací o historii budovy. Výklad je v češtině a nejvíce nás zaujal život císařovny Alžběty zvané Sissi. Vyprávění o krásné panovnici, která neměla zrovna jednoduchý život, nás úplně vtáhlo a určitě stojí za to.

Zámek Belvedere

Před odjezdem z Vídně nás čeká poslední zastávka – prohlídka zámeckého parku a vánočních trhů u barokního komplexu Belvedere, který sestává ze dvou zámků – Horního a Dolního. Prostory slouží mimo jiné jako galerie a muzeum současného umění. Návštěva Vídně se nám moc líbila – snad se tam zase někdy vrátíme!

Život po Americe

Začátky v práci a výlet do Českého Švýcarska

Návrat do Liberce byl vskutku velkolepý. Teda popravdě – začali jsme tam, kde jsme před několika lety skončili – na vysokoškolských kolejích. Absolventům univerzity nabízí vedení kolejí (pokud má volné kapacity) poměrně levné bydlení a my jsme toho využili. Víte, co se říká – kdo šetří, má za tři… A pro nás to v tu chvíli byla nejrychlejší a nejlevnější varianta bydlení (navíc neměla mít dlouhé trvání, jak se zakrátko ukázalo). Vlastně jsme se vrátili do svých studentských let, jen jsme si mezi ostatními připadali tak nějak staře a navíc už tu nebyli naši kamarádi a bývalí spolužáci.

Výhled na Růžovský vrch v Českém Švýcarsku

Koleje leží na kraji Liberce v části zvané Starý Harcov a do Bedřichova je to odsud poměrně blízko, takže na dojíždění ideální. Začala jsem si pomalu zvykat, práce většinou nebyla náročná a po zaučení a pochopení rezervačního systému a základních postupů mě i bavila. Prostředí se mi moc líbilo a kolektiv mě mezi sebe mile přijal. Všichni jsou většinu času docela vysmátí a časem jsem se nakazila i já. Jednou ráno po příjezdu do práce jsem kolegyni vyprávěla, jak mi kape voda za krk, když po dešti vybírám s Favoritem zatáčku. Ona mi vytlemená říká, že už bysme si fakt měli pořídit nový auto. Však já vím, vduchu jsem souhlasila. Několik týdnů jsem projížděla nabídky a s přítelem jsme zvolili Hyundai i30. V Americe jsou vozy značky Hyundai hodně populární a i my jsme měli možnost si je párkrát vyzkoušet. Navíc to bylo oproti mému původnímu výběru (ojetý Ford Mondeo) komplet nové auto.

Po určení požadovaných parametrů na náš budoucí povoz, se hledání protáhlo. O to víc, když jsem (jako správná žena) určila vlastnost pro auto nejdůležitější, tedy barvu – odstín Ara Blue mě uchvátil natolik, že jsem ho prostě chtěla. Námi vybraný model měl být daný rok nahrazen jiným (po faceliftu) a tak už moc vozů nezbývalo. Nakonec se nám poštěstilo a pro nové autíčko jsme si zanedlouho dojeli do Prahy. Od té doby nám krásně slouží a jsme moc spokojení. A má i své jméno – říkáme mu Ara (a někdy taky „pan Prdeláč“, protože má velkej zadek). Kdo dostal strach o Favorita, tak se bojí zbytečně, protože i ten nám stále slouží, i když jenom na občasné vyjížďky. Tolik k tomu, jak jsme přišli k autu, ve kterém nám neprší za krk a dokonce topí (Favorit taky topil, ale jenom trochu a nějakou dobu to nešlo vypnout, takže jsme se pěkně ohřáli i v létě, dnes už topení funguje normálně).

Mariina skála

Po návratu do ČR jsem se moc těšila na mou dobrou kamarádkou, která žije v Liberci. Po našem setkání se nám podařilo uskutečnit také společný výlet – do Českého Švýcarska. Kamarádka nedaleko odtamtud pochází a my měli možnost strávit prodloužený víkend v domě jejích rodičů. Páteční výšlap nám nabídnul okruh přes skalní město nad obcí Jetřichovice. Zelená turistická stezka nás od parkoviště vedla do kopce do lesa, abychom se zanedlouho napojili na červenou turistickou stezku, zároveň Naučnou stezku Jetřichovické stěny. Cestou se nám naskytly nádherné výhledy do okolní krajiny, na Vilemíninu stěnu a také na Mariinu skálu, která byla jedním z cílů tohoto výletu. Mariina skála disponuje vyhlídkou s přístřeškem. Od ní se pěšina svážela dolů, místy strmě, abychom se zanedlouho ocitli opět v Jetřichovicích. Trasa má necelých 7 kilometrů. Poté jsme přejeli do nedaleké osady Vysoká Lípa, u hotelu Lípa zaparkovali auto a vydali se po modré ke zřícenině Dolského mlýna. Mlýn leží v údolí u řeky Kamenice a je známý z celé řady pohádek. Zpátky po stejné cestě nás čekal strmý výstup do kopce. Byl to parádně strávený den.

České Švýcarsko

V sobotu jsme se přesunuli do osady Mezní louka, odkud vede krásný okruh k Pravčické bráně. Vydali jsme se po červeně značené turistické stezce, což je zároveň Naučná stezka Okolím Pravčické brány. Stezka nás kolem skalních věží a útvarů dovedla pod Pravčickou bránu, od které jsme po obědě v místním Občerstvení U Sokolího hnízda pokračovali dál po červené až na okraj Hřenska. U rozcestí jsme se napojili na žlutou a podél Kamenice šli pěknou procházkou až k dolnímu konci Edmundovy soutěsky, kde se nachází přístaviště. Po nalodění si převozník získal naší pozornost zajímavými historkami i přirovnáváním místních skalních útvarů ke známým postavám. Když jsme vystoupili z loďky, po žluté jsme došli na rozcestí Mezní můstek a pak pokračovali po zelené strmě do kopce, přes obec Mezná, zpátky na Mezní Louku. Celý okruh má okolo 14 km (bez části, kde jezdí přívoz – od Mezní Louky po nalodění 11 km, od výstupu z loďky zpět na parkoviště asi 3 km). Přívoz funguje od dubna do října.

Pravčická brána

V neděli jsme to cestou zpět do Liberce vzali přes Kamenický Šenov, abychom se mohli projít kolem Panské skály známé z pohádky Pyšná princezna. Tento čedičový útvar působí v naší krajině nezvykle a připomíná píšťaly varhan, proto se mu také říká Čertovy varhany.

Panská skála

Během krásného a slunečného léta se nám bohužel trochu vypařila z hlavy žádost o ubytování na kolejích na další akademický rok. Jak už nežijeme ve studenstkém světě, nějak nám nedošlo, že se přihláška musí podávat znovu. Takže jsme na začátku září řešili, kde budeme od října bydlet…

Život po Americe

Návrat do ČR a Šumava

Tak jsem si říkala, že by bylo dobrý dát webu nějaký koncept. Teda trochu hlavu a trochu patu. Můj život (resp. náš život = život můj a mého muže) by se dal rozdělit na „před Amerikou“ a „po Americe“. V zahraničí (tedy nejenom v Americe) jsme strávili v kuse 20 měsíců a vrátili jsme se v roce 2017. Pro psaní zvolím dvě hlavní kategorie – jedna z nich popisuje dění po Americe, druhá se věnuje zážitkum z Ameriky. To, co bylo před Amerikou, je shrnuté v příspěvku „O mně“ a myslím, že to takhle stačí.

Jak to tedy bylo? Z druhého konce světa jsme přiletěli v květnu 2017. Ještě před návratem do vlasti jsem si začala hledat práci. Jeden pohovor mě čekal v Českém Krumlově, jeden v Bedřichově, každý tedy na jiném konci republiky. Nakonec to vyhrály naše milované Jizerky a práce v Bedřichově. S tím Krumlovem se ale pojí krásný výlet na Šumavu. V době návratu jsme bohužel ani já, ani můj muž, neměli auto způsobilé k provozu (= naše auta neměla technickou) a tak nám auto půjčila moje mamka. Jelikož je to auto typu „kabelky pro holky“, nic se do něj nevejde a má poměrně nezaměnitelný zvuk, říkáme mu „prdítko“. V tu chvíli jsme za něj ale byli samozřejmě vděční. Prdítko nás dovezlo od nás (Pardubice) až do Krumlova. Po Krumlovu nás čekal přesun na Šumavu, přesně tam, kde lišky dávají dobrou noc. Ubytování jsme si zajistili v jednom roztomilém penzionku.

Český Krumlov

Na druhý den jsme si naplánovali výšlap na Černé a Čertovo jezero. Parkovali jsme v obci Špičák a odtamtud se vydali na pěkný výlet s pěkným převýšením. Nejdříve jsme šli k Černému a potom k Čertovu jezeru. Nemám moc ráda kopce a pokud jste někdo tyhle jezera navštívil, tak víte, že tam kopce jsou a pořádný. Můj muž (tehdy ještě přítel) mi tvrdil, že tam žádný kopce nebudou (ostatně to tvrdí vždycky). Dívím, se, že jsem si ho potom vzala. Mělo mi to napovědět, co mě s ním ještě všechno čeká. Třeba když jedu autem někam dál a radím se s ním o cestě, vždycky mi odpoví stejně: „pojedeš pořád rovně“. Nebo když jedeme někam na kole, tak mi třeba řekne, že okruh má cca 30 kilometrů. Pak z toho je kilometrů 60. Možná mě nechce hned ze začátku vyděsit.

Černé jezero

Další den (v penzionku jsme strávili 2 noci) nás čekal návrat domů a cestou ještě dvě zastávky – Boubínský prales a Holašovice. Boubín je poměrně známý, však se o něm učí už děti ve škole. Jedná se o největší les tohoto typu (= nedotčený člověkem, původní) u nás. Tolik toho o něm slyšíte a je to vlastně obyčejný les. Ale procházka to byla krásná, navíc se hned u výchozího bodu výpravy nachází pěkný rybníček. Při cestách po Šumavě jsme několikrát potkali velmi zajímavé cedule označující místní názvy – například Šukačka (potok) nebo Onen Svět (osada).

Boubínské jezírko

Navštívili jsme i významnou památku české venkovské architektury – vesnici Holašovice. Domky ve stylu selského baroka odrážejí způsob života na jihočeském venkově v 19. století. Při naší návštěvě zde mnoho turistů nebylo, což nás překvapilo – o to více jsme si prohlídku obce zapsané na seznamu Unesco užili (o dva dny dříve nás v Českém Krumlově míjely davy lidí). Pak už jsme nabrali směr domov a za pár dní přede mnou stál nástup do nového zaměstnání v nádherném prostředí a s úžasnými kolegy.

Holašovice

Poznámka k tomu, jak jsme naše auta po návratu (ne)dostali zpět na kola: Před odjezdem do USA jme já i můj muž měli každý své auto – já svého úžasného Favorita přezdívaného Mazlík a manžel Fiat Bravo. Řešili jsme, co s nimi. Auta jsme odstavili u známého, který vlastní kamionovou přepravu, na jeho dvoře. Značky šly do depozitu a pojistku jsme zrušili. Během naší nepřítomnosti v ČR ale došlo k tomu, že se někdo vloupal do buňky u dvora, kde parkovali naši plechoví miláčci. Asi po sobě dotyčný nechtěl nechat žádné stopy a tak buňku zapálil. No jo, ale v té buňce byly i klíče od těch našich aut. Já měla od Favorita ještě náhradní doma, od Fiata už žádné další nebyly. Po úvahách nad tím, co by obnášelo auto zprovoznit (s ohledem na výměnu zámků, imobilizér a pravděpodobnost, že auto neprojde přes emisní kontrolu) jsme byli nuceni rozhodnout, že auto půjde do šrotu. Tím pádem nám zůstal Favorit, kterého čekala technická. Napodruhé to dal a vyrazil vstříc Liberci, svému staronovému domovu.