Přišel listopad 2020 a přede mnou stál druhý sólo výlet od narození syna. Kamarádka z Liberce mi opět poskytla azyl ve svém bytě a já si tak mohla jet odpočinout do Jizerských hor. Cíl byl více než jasný – po minulém nezdaru, kdy mi okolnosti nedovolily obejít Bedřichovskou přehradu, to tentokrát určitě vyjde!
Ráno se z Liberce vydávám do obce Bedřichov. Jak nastoupávám výškové metry, teplota klesá. Když parkuji Na Maliníku, ochladí se až k bodu mrazu. Po celou dobu výletu zůstane teplota stejná a bude se pohybovat kolem nuly. Vyrážím do lesa na naučnou stezku Černá Nisa. Ačkoliv je vodní dílo známé jako přehrada Bedřichov, někdy se mu také říká Černá Nisa, protože leží na stejnojmenném potoce.
Nejdříve jdu po vrstevnici, ale po zhruba 2,5 kilometrech se od stezky odpojím na Povalovou cestu, která se zpočátku svažuje dolů a potom stoupá do kopce. Po chvíli navážu na Poutní stezku. Ta mě přes Stammelův kříž dovede až k hrázi přehrady. Vzhledem k probíhající rekonstruci bohužel není možné se po hrázi projit a tak se po krátké pauze vracím a na rozcestníku uhýbám doprava na Elektrárenskou cestu. Jedná se o asfaltku a je vhodná i pro cyklisty. Po pár metrech narazím na rozcestník U Závor, ten následující se pak jmenuje Závory (i když tu ve skutečnosti žádné nejsou). Dávám se opět doprava.
Navážu na naučnou stezku Černá Nisa. Naskýtají se mi krásné pohledy na vodní hladinu i okolní stromy pod první vrstvičkou sněhu. Postupně potkávám čím dál víc turistů, což mi napoví, že za chvíli se ocitnu opět u hráze. Ta byla vystavěna na počátku 20. století stejně jako ostatní jizerskohorské přehrady se zděnou obloukovou hrází. Zpátky už jdu většinou po naučné stezce Lesy Jizerských hor. Od ní se ovšem před koncem odpojím, abych nemusela jít zbylý úsek po silnici, ale po souběžně vedoucí lesní cestě. Celý okruh má kolem 11 kilometrů (mapa). Na nějakou dobu je toto poslední článek z našich luhů a hájů. Příště už se podíváme do dlouho očekáváné Ameriky, na jiný kontinet a za zcela jinou kulturou!
Cesta je cíl 