Tak jsem si říkala, že by bylo dobrý dát webu nějaký koncept. Teda trochu hlavu a trochu patu. Můj život (resp. náš život = život můj a mého muže) by se dal rozdělit na „před Amerikou“ a „po Americe“. V zahraničí (tedy nejenom v Americe) jsme strávili v kuse 20 měsíců a vrátili jsme se v roce 2017. Pro psaní zvolím dvě hlavní kategorie – jedna z nich popisuje dění po Americe, druhá se věnuje zážitkum z Ameriky. To, co bylo před Amerikou, je shrnuté v příspěvku „O mně“ a myslím, že to takhle stačí.
Jak to tedy bylo? Z druhého konce světa jsme přiletěli v květnu 2017. Ještě před návratem do vlasti jsem si začala hledat práci. Jeden pohovor mě čekal v Českém Krumlově, jeden v Bedřichově, každý tedy na jiném konci republiky. Nakonec to vyhrály naše milované Jizerky a práce v Bedřichově. S tím Krumlovem se ale pojí krásný výlet na Šumavu. V době návratu jsme bohužel ani já, ani můj muž, neměli auto způsobilé k provozu (= naše auta neměla technickou) a tak nám auto půjčila moje mamka. Jelikož je to auto typu „kabelky pro holky“, nic se do něj nevejde a má poměrně nezaměnitelný zvuk, říkáme mu „prdítko“. V tu chvíli jsme za něj ale byli samozřejmě vděční. Prdítko nás dovezlo od nás (Pardubice) až do Krumlova. Po Krumlovu nás čekal přesun na Šumavu, přesně tam, kde lišky dávají dobrou noc. Ubytování jsme si zajistili v jednom roztomilém penzionku.
Na druhý den jsme si naplánovali výšlap na Černé a Čertovo jezero. Parkovali jsme v obci Špičák a odtamtud se vydali na pěkný výlet s pěkným převýšením. Nejdříve jsme šli k Černému a potom k Čertovu jezeru. Nemám moc ráda kopce a pokud jste někdo tyhle jezera navštívil, tak víte, že tam kopce jsou a pořádný. Můj muž (tehdy ještě přítel) mi tvrdil, že tam žádný kopce nebudou (ostatně to tvrdí vždycky). Dívím, se, že jsem si ho potom vzala. Mělo mi to napovědět, co mě s ním ještě všechno čeká. Třeba když jedu autem někam dál a radím se s ním o cestě, vždycky mi odpoví stejně: „pojedeš pořád rovně“. Nebo když jedeme někam na kole, tak mi třeba řekne, že okruh má cca 30 kilometrů. Pak z toho je kilometrů 60. Možná mě nechce hned ze začátku vyděsit.
Další den (v penzionku jsme strávili 2 noci) nás čekal návrat domů a cestou ještě dvě zastávky – Boubínský prales a Holašovice. Boubín je poměrně známý, však se o něm učí už děti ve škole. Jedná se o největší les tohoto typu (= nedotčený člověkem, původní) u nás. Tolik toho o něm slyšíte a je to vlastně obyčejný les. Ale procházka to byla krásná, navíc se hned u výchozího bodu výpravy nachází pěkný rybníček. Při cestách po Šumavě jsme několikrát potkali velmi zajímavé cedule označující místní názvy – například Šukačka (potok) nebo Onen Svět (osada).
Navštívili jsme i významnou památku české venkovské architektury – vesnici Holašovice. Domky ve stylu selského baroka odrážejí způsob života na jihočeském venkově v 19. století. Při naší návštěvě zde mnoho turistů nebylo, což nás překvapilo – o to více jsme si prohlídku obce zapsané na seznamu Unesco užili (o dva dny dříve nás v Českém Krumlově míjely davy lidí). Pak už jsme nabrali směr domov a za pár dní přede mnou stál nástup do nového zaměstnání v nádherném prostředí a s úžasnými kolegy.
Poznámka k tomu, jak jsme naše auta po návratu (ne)dostali zpět na kola: Před odjezdem do USA jsme já i můj muž měli každý své auto – já svého úžasného Favorita přezdívaného Mazlík a manžel Fiat Bravo. Řešili jsme, co s nimi. Auta jsme odstavili u známého, který vlastní kamionovou přepravu, na jeho dvoře. Značky šly do depozitu a pojistku jsme zrušili. Během naší nepřítomnosti v ČR ale došlo k tomu, že se někdo vloupal do buňky u dvora, kde parkovali naši plechoví miláčci. Asi po sobě dotyčný nechtěl nechat žádné stopy a tak buňku zapálil. No jo, ale v té buňce byly i klíče od těch našich aut. Já měla od Favorita ještě náhradní doma, od Fiata už žádné další nebyly. Po úvahách nad tím, co by obnášelo auto zprovoznit (s ohledem na výměnu zámků, imobilizér a pravděpodobnost, že auto neprojde přes emisní kontrolu) jsme byli nuceni rozhodnout, že auto půjde do šrotu. Tím pádem nám zůstal Favorit, kterého čekala technická. Napodruhé to dal a vyrazil vstříc Liberci, svému staronovému domovu.
Cesta je cíl 
Napsat komentář