Cesta je cíl

Dnes jsme se vydali na naší první zahraniční cestu s dětmi (4,5 roku starým Kryštůfkem a skoro dvouletým Vilémkem) – do Slovinska! Cestě předcházelo plánování, zařizování a balení. To se skládalo z několika etap – čtyřčlennou rodinu holt do jednoho kufru nenarvete🙂 Nešlo o nic náročného, ale příprava se nesmí podcenit. Cíl naší výpravy je vzdálen od domova nějakých osm hodin, tak jsme se rozhodli (zejména kvůli mladšímu synovi) cestu rozdělit. Nejdřív pojedeme asi 4 hodiny do Vídně a druhý den zbylé 4 hodiny do městečka Gozd Martuljek u Triglavského národního parku, kde máme na celou dobu našeho pobytu ve Slovinsku zarezervované ubytování.

Náš domeček opouštíme 18. května po obědě. Ještě si na rozloučenou máváme se sousedy a vyrážíme. Čas jsme zvolili záměrně, aby děti v autě usnuly a my dojeli co nejdál v poklidu. Půl hodinky od startu usíná mladší syn, dvacet minut po něm starší. Bohužel spí každý z nich asi 40 minut, což není moc, ale naštěstí se jede dobře i dál. Necháváme za sebou Brno a plánujeme zastávku v Mikulově. Dětem trochu dochází trpělivost, tak jim zacpáváme pusu kukuřičnýma křupkama, kterých s sebou vezeme opravdu dostatek (manžel vykoupil jeden obchůdek kousek od nás – když už to vypadá blbě a děti vřískají a kňourají, křupky vždycky zaberou). V Mikulově svačíme a doplňujeme zásoby na večeři. O hodinu později už jsme ubytovaní v hotelu Arthur Garden Inn ve Vídni a po večeři uléháme do postele, natěšení na Slovinsko a objevování jeho krás. 

Druhý den z Vídně odjíždíme hned po snídani, čekají nás necelé čtyři hodiny cesty. Jedeme skoro celou dobu po dálnici A2, projíždíme mnoha tunely a z oken se nám naskýtají úžasné výhledy na okolní kopce porostlé nekonečnými lesy. Rakousko je vážně zelené, a to nejen politicky, ale doslova. S tím, jak stoupáme, klesá okolní teplota. Z původních 16 stupňů až na 8,5 stupně. Děti začínají být nevrlé a my se po více než dvou hodinách od startu rozhodujeme pro přestávku. Venku je opravdu zima, tak se jenom rychle nasvačíme, vyčůráme a pokračujeme dál. Zakrátko kluci usínají a my máme radost, že zbytek cesty snad proběhne v klidu.

Z dálnice sjíždíme za Villachem. Čeká nás prudké stoupání – cedule hlásí 18 procent. Přejedeme hranici, mineme vesnici Podkoren a zamíříme si to do Kranjské Gory, abychom se podívali, co nám může toto město nabídnout. Když zjistíme, že tu hlady určitě neumřeme (přesvědčí nás o tom dostatek stravovacích zařízení i jedna sámoška), tak už spěcháme do hotelu Špik v obci Gozd Martuljek. Ubytování na deset dní pod horami s majestátním vrcholem Špik (po kterém je pojmenovaný i hotel), zahrnuje také polopenzi. Větší plány na dnešní den nemáme, jsme unavení po cestě, takže se jenom projdeme po okolí, děti si vyzkouší místní hřiště a před večeří si ještě chvilku zadovádíme v bazénu, kde je i brouzdaliště pro nejmenší. Paráda 😊 Vyčerpaní uléháme o půl devátý do postele.

V noci hodně pršelo a pochmurně vypadá i ráno. Z původního plánu prozkoumat okolí Kranjské Gory tedy upouštíme a po bohaté snídani vyrážíme na jih, do přímořského města Piran. V harmonogramu ho stejně máme, i když jsme ho zamýšleli navštívit později. Slovinsko disponuje poměrně krátkým pobřežím (přibližně 47 kilometrů dlouhým), ze severu ho obklopuje Itálie a na jihu sousedí s Chorvatskem. Naleznete tu několik měst – Koper s velkým přístavem, Izolu nebo právě Piran, který je díky historickým budovám a středomořskému charakteru považován za nejkrásnější.

Dvouhodinová cesta po dálnici A2, od Lublaně A1, uteče poměrně rychle a brzy se před námi na obzoru objeví moře – děti ho vidí poprvé. Auto necháváme v parkovacím domě Fornače a vydáváme se po Piran Circular Path do historického jádra města. Vilémek sedí v kočárku a Kryštůfek jede na kole, které s sebou máme z domova. Prohlédneme si krásné náměstí Tartini s dominantou města, kostelem svatého Jiří a zvonicí. Zastavujeme se na místě zvaném Zelenjavni trg – stánkaři tu nabízí ovoce, zeleninu nebo květiny, my si kupujeme meruňky. Od přístavu jdeme po Prešernově nábřeží lemovaným restauracemi s nabídkou převážně mořských plodů. Nás ovšem na první pohled zaujme restaurace s pizzou a těstovinami, což je nakonec i náš oběd 🙂 

Užíváme si atmosféru přímořského města, na chvíli si dokonce v moři smočíme nohy a jako dezert si vychutnáváme meruňky. Čas utíká rychle a tak kolem čtvrté hodiny opouštíme toto malebné městečko a doufáme, že se sem ještě někdy vrátíme.