Cesta je cíl

Je 21. května 2023 a my se druhým ránem probouzíme pod Julskými Alpami. Dnes se chystáme blíž poznat Triglavský národní park, na jehož okraji bydlíme. Začínáme v přírodní rezervaci Zelenci (na úvodním obrázku), kde pramení řeka Sava Dolinka. Krásný slunečný den a panorama hor v pozadí vytváří spolu s jezírkem, jež je dominantou rezervace, nádhernou scenérii. Jezírko má neobvyklou smaragdovou barvu, která vás na první pohled zaujme. Z dřevěné rozhledny se pohled do kraje ještě umocní. Cesta sem je velice dobře schůdná, mladší syn se vezl v kočárku a starší jel na kole. Procházka od parkoviště k jezírku a zpátky zabere asi půl hodiny.

Další zastávkou je jezero Jasna jižně od Kranjske Gory. Voda je tu všude kolem – podél jezera teče řeka Pišnica, v jejímž korytě se můžete procházet. V létě je to pro děti určitě skvělá zábava, ale my měli necelých dvacet stupňů, tak jsme se snažili ty naše dva raubíře držet zkrátka. Jako většina malých dětí se i ty naše vyžívají v tom, že hází kamínky a cachtají si ruce ve vodě, dokázaly by tak trávit hodiny. Jezero Jasna obklopené zasněženými vrcholky hor disponuje dřevěnými chodníky a moly, které přímo vybízí k odpočinku. Na poloostrově uprostřed sedí socha místního Krakonoše a opodál na břehu najdete zase druhou zdejší zajímavost – sochu kozoroha. Nejvíc jsou tu ale hory, protože bez nich by jezero nemělo takovou magickou atmosféru.

Na oběd zastavujeme v Kranjské Goře a poté k spěcháme k našemu hotelu – potřebujeme, aby šel Vilémek spinkat, a tak ho nakládáme do kočárku a jdeme se projít po místní cyklostezce. Ta je dle frekvence, s jakou potkáváme cyklisty, velice oblíbená. Ani se nedivím – vede totiž převážně po rovince. Když se Vilémek vzbudí, čeká nás ještě poslední výlet dne – míříme na východ do obce Mojstrana a odtud na jih po Triglavské cestě. Cílem je vodopád Peričnik. Stezka vedoucí od parkoviště má pouze nějakých 300 metrů a tak se zanedlouho ocitáme přímo u vodopádu – dechberoucí podívaná. Mladší syn se nesl v náručí, starší to zvládl po svých. Odtud popojedeme ještě par kilometrů na jih, protože u chaty Aljažev dóm se nám naskytne nádherný výhled na nejvyšší horu národního parku i celého Slovinska – Triglav. 

Následující den máme jasný plán – navštívit jednu z nejznámějších turistických atraktivit Slovinska – Bledské jezero. Podaří se nám (hlavně díky mladšímu synovi) vstát už po šesté hodině a tak si zabalíme věci na výlet, dojdeme na snídani a vyrážíme do 40 minut vzdáleného Bledu. Protože máme dopředu vytipované parkoviště, jedeme rovnou tam. Nachází se vedle městského parku, který leží přímo nad jezerem. Zde začínáme šestikilometrový okruh podél jezera. Naskýtají se nám krásné výhledy na Bledský ostrov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Pohled na něj nás po celou dobu baví, místo opravdu poutá pozornost a je velmi fotogenické.

Nad jezerem se tyčí ještě jedna významná památka – Bledský hrad. Po příjemné procházce, kterou zvládl starší syn opět na kole a mladší v kočárku (i když bylo pár momentů, kdy oba protestovali), obědváme v restauraci Špica. Následuje přesun k Bohinjskému jezeru. Kluci v autě usínají, tak se rozhodneme, že půjdu na malý výšlap jenom já, udělám pár fotek a pak se vrátíme na hotel. Děti se alespoň prospí a cesta nazpět proběhne v klidu. Po návratu si jdeme ještě zařádit do hotelového bazénu.

Další den hned po snídani vyrážíme na jih od Kranjské Gory, čeká nás nejvýše položený přejezd hor ve Slovinsku – vysokohorské sedlo Vršič se nachází ve výšce 1611 metrů nad mořem. Předtím ale zastavujeme u Ruské kaple. Byla postavena v roce 1917 přeživšími ruskými vojáky na památku ruským zajatcům, kteří zahynuli při budování zdejší cesty pod lavinou. Je zasvěcena svatému Vladimírovi. My se tu zdržíme krátce a potom pokračujeme na Vršič Pass. V prudkých serpentinách potkáváme auta, motorkáře i cyklisty. Ti mají náš obdiv, protože z nějakých 800 metrů u Kranjské Gory musejí vystoupat až do výšky 1611 metrů nad mořem. Výhledy jsou tu famózní. Kluky ale zaujme sníh, co tu ještě leží, stádo ovcí a nejvíc pak bagr opravující silnici. Vydrží se na něj dívat několik minut. Aspoň my s manželem obdivujeme dílo přírody a pak už všichni nasedáme do auta a pokračujeme dál.

Chceme si udělat procházku podél řeky Soči. Plán ale měníme ve chvíli, kdy Vilémek usíná. Jedeme dál, až do Kobaridu, kde bychom rádi viděli vodopád Slap Kozjak a Napoleonův most. Nejdříve si zajdeme do města na oběd. Volíme pizzerii, i když název protější restaurace “Topli Val” nás opravdu zaujme. Další program nakonec musíme zrušit, protože se přihnala bouřka s deštěm. Ještě si stihnu vyfotit Napoleonův most, ale blížící se hřmění mě odradí od toho, abych se tu víc zdržovala. Zpátky se vracíme přes Itálii, kolem jezera Lago del Predil, které máme také na seznamu. Tak třeba příště 🙂