Cesta je cíl

Ráno (24. května 2023) jedeme přes Vršič Pass rovnou k obci Soča. Za vesnicí necháváme na parkovišti auto a po lanovém mostě přecházíme řeku Soču. Most se kýve jen trochu, u toho dalšího to bude o poznání víc, ale to ještě nevíme. Přesto je to zajímavý zážitek. Podél řeky pokračujeme ke kaňonu Velika korita Soče. Terén není špatně schůdný, ale pro dvouleté dítě to není, tak Vilémka poponášíme. Kryštůfka přidržujeme, aby do řeky nespadl. Je to tedy trochu o nervy, ale výhledy na řeku stojí za to.

Celou dobu malinko poprchává, ke konci už regulérně prší. Rychle se přesouváme zpět do auta a míříme do městečka Bovec na oběd. Město je hezky upravené, líbí se mi zdejší architektura. Celkově působí velice příjemným a čistým dojmem – ostatně jako všechna města i vesnice, které jsme doposud ve Slovinsku viděli. Stále prší a tak uvažujeme, že po obědě pojedeme na hotel. Než nám ale přinesou jídlo (na které jsme čekali minimálně tři čtvrtě hodiny), déšť ustane a vysvitne sluníčko. Uděláme si tedy ještě výšlap k vyhlídce na vodopád Boka. Cesta je náročnější, Vilémka opět neseme.

Manžel s dětmi končí na první vyhlídce, já pokračuji na druhou, protože dál je stezka pro takto malé děti neschůdná. Vodopád jsme viděli, tak máme splněno 🙂 Cestou na hotel děti usínají. S manželem podnikneme desetiminutovou procházku k jezeru Lago del Predil, které máme na trase (jedeme opět přes Itálii). Uděláme si i malou zajížďku k Lago di Fusine, pak už ale frčíme rovnou do našeho dočasného bydliště. 

Osmý den ráno vstáváme brzy, protože míříme do soutěsky Vintgar, která je turisticky hodně atraktivní. Abychom se vyhnuli davům, přijíždíme na (placené) parkoviště v době, kdy se soutěska otevírá, tedy v 9 hodin. Navíc je čtvrtek a není sezóna, takže se množství návštěvníků hezky rozprostře. Soutěskou protěká řeka Radovna. Jedná se o kaňon 1600 metrů dlouhý a 250 metrů hluboký, obklopený skálami. Přírodní atraktivita působí chvílemi až tajemně, nad řekou se vznáší mlha a ze skal padají drobné kapky vody.

Řeka je plná malých vodopádů a peřejí a stezku tvoří dřevěné mosty a úzké chodníčky pod skálou. Trasu ukončuje 16 metrů vysoký vodopád Šum, nejvyšší říční vodopád ve Slovinsku. Jelikož je trasa jednosměrná, pokračujeme lesíkem jihovýchodně ke kostelíku sv. Kateřiny, kde je občerstvení a především velké dětské hřiště – tady se děti dosyta vyřádí. Zpátky k autu nám zbývá kus cesty a nemáme sebou kočárek (do soutěsky bychom se s ním stejně nedostali), tak manžel navrhne, že půjde sám a pak pro nás přijede. Chvíli potom, co nasedneme do auta, děti usínají.

Naše další zastávka je v obci Ukanc u Bohinijského jezera. Cílem je vyjet lanovkou na Vogel, do výšky 1535 metrů nad mořem. Jízda kabinkovou lanovkou je pro děti zážitkem a výhledy na jezero a do údolí jsou překrásné. Triglavský národní park máme jako na dlani. Kocháme se krajinou pod a před námi a přemýšlíme, kam se po návratu dolů zajdeme osvěžit. Vybíráme malou plážičku za obcí Ukanc. Dnešek byl opravdu parádní den 🙂

Poslední dva dny našeho pobytu ve Slovinsku trávíme procházkami po okolí hotelu, návštěvou Kranjské Gory (město zaslíbené cyklistům a také dalším sportovním nadšencům), odpočinkem, chodíme na hřiště (moc se nám líbilo hřiště v lesoparku v Mojstraně) a ještě jednou zajedeme k jezeru Jasna a také do přírodní rezervace Zelenci.

Ubytování v hotelu Špik v obci Gozd Martuljek bylo perfektní, personál milý a ochotný a jídlo výborné. Triglavský národní park je úchvatný, všude hory, řeky, lesy, vodopády a louky. Celou dovolenou hodnotím velmi kladně, všichni jsme si jí parádně užili a i když bylo pár momentů, kdy děti kňouraly a trochu nám to bojkotovaly, vždy to trvalo pouze krátkou dobu a my se snažili udržet si dobrou náladu a vychutnat si přítomné chvíle v nádherné zemi, obklopeni nádhernou přírodou.