Fishermen´s Trail je považován za jednu z nejkrásnějších pobřežních dálkových tras na světě. Celkem měří 227 kilometrů a táhne se jihozápadní částí Portugalska z města Sines na severu do Lagosu na jihu. Na tento trail se vydávám s kamarádkou Janou první týden v září. Jelikož máme pouze osm dní (včetně cesty z ČR a zpět), naplánovaly jsme si ukončit naší pouť zhruba za polovinou, v městečku Aljezur.
Stezka je velice dobře značená dvěma vodorovnými pruhy – zeleným a modrým. Patří do rozsáhlejší sítě tras Rota Vicentina. Ta v sobě spojuje také traily vnitrozemím, jež lze projít i po částech jako jednodenní výšlapy. Fishermen´s Trail je ovšem díky poloze u Atlantiku s výhledy na divoké útesy, písečné pláže a rozbouřený oceán o poznání hezčí. Celý výlet jsme plánovaly se značným předstihem a dopředu jsme tak měly kromě ubytování (v soukromí přes Airbnb nebo v levnějších hotelech) zarezervovaný taky autobus z/do Lisabonu (se společnostmi Rede Expressos a Flixbus). Na cestě jsem si každý den psala zápisky – vedla si takový deník, o nějž se s vámi teď podělím.
Je 1. září 2023 a začíná nový školní rok. I když se mě to (už nějaký ten pátek) netýká, vstávám brzy, protože musím stihnout letadlo. Nejdřív ale vlak, další vlak, metro linky C, linky A a následně autobus. Před desátou jsme s Janou na letišti. Procházíme už jenom bezpečnostní kontrolou, odbavení jsme provedly on-line. Ani dlouho nemusíme hledat gate, let do Lisabonu se společností EasyJet v 11:35 je hned na začátku. Trochu stresuju, jelikož můj batoh neodpovídá rozměrům příručního zavazadla, které mám zaplacené. Jana mě uklidňuje, že to nikdo nebude řešit, je to přeci pár centimetrů.
Ptám se Jany, jestli si někde můžu ověřit, zda jsem s batohem v pohodě. Ve stejnou chvíli zahlédnu speciální kovovou nádobu na měření velikosti zavazadel. Jsou tu dva fochy, já se musím vejít do toho menšího. Když k němu přistupuji, je mi jasné, že to nedám. Jdeme si sednout a já si všimnu, že holčina, co sedí vedle, řeší stejný problém. Dokonce už jí oslovil zaměstnanec společnosti EasyJet – obchází to tady a podle oka kontroluje velikost zavazadel.
Začnu si (stejně jako slečna) vyndávat nějaké věci, bunda uvolní hodně místa. Nakonec se do měřáku vejdu (batoh trochu ohnu), holčina bohužel takové štěstí nemá a musí zaplatit 50 euro. Uleví se mi až ve chvíli kdy sedím v letadle. Říkám Janě: “Vidíš, nestresovala jsem zbytečně.” 🙂 Po příletu do Lisabonu jedeme tři hodiny autobusem do městečka Sines, kde už na nás čeká Joana, u které máme zarezervovaný pokoj.
2. září 2023: Dnešního rána máme trochu dilema, jak se dostat na začátek trailu. Joana říkala, ať jdeme pěšky, že to bude pěkná procházka. Je to ale 8 kilometrů navíc a tak zjišťuji, zda tam ze Sines nejezdí MHD. Bohužel ne a taxíka za 20 euro si brát nechceme, takže nakonec opravdu vyrážíme pěšky. Až k oficiálnímu začátku stezky jdeme svižně, většinou po silnici. Když se nám začnou otevírat výhledy na moře, stojíme už u informační cedule Rota Vicentina. Děláme fotku a pokračujeme.
Občas jdeme po pěkné pěšině, občas překonáváme hromady písku. Přes ten se jde nejhůř, musíme se jím brodit, zpomaluje nás a máme ho plné boty. Už se těšíme do města, kde si odpočineme a dobijeme baterky. Výhledy na moře jsou však dechberoucí. Potom, co mineme několik pláží obsypaných lidmi, se konečně ocitneme na začátku Porto Cova. Jedná se o malebné přímořské městečko s obchůdky, restauracemi a pěkným náměstím s kostelíkem. Zdejší architektura je jednotná a fasády sladěné do bílo-modré působí decentně a líbivě. V kavárně ochutnám tradiční portugalský dezert pastel de nata a k tomu džus z čerstvě vylisovaných pomerančů.
Protože k dalšímu ubytování zbývá 10 kilometrů, pomalu se zvedáme a vyrážíme. Nechce se nám, ještě bysme odpočívaly, ale musíme jít. To zatím nevíme, že kus za městem, pod pevností Forte de Nossa Senhora da Queimada, nás čeká nejhorší část – asi 750 metrů přímo po pláži. Slunce paří, s velkým úsilím překonáváme písek, boříme se do něj, v botách ho máme asi tunu a děsně nás zpomaluje. Když vylezeme z tohohle pekla těsně před pevností, musíme si odpočinout ve stínu.
Zbytek cesty už se jde lépe, zakrátko uhýbáme z oficiální trasy do vnitrozemí, do obce Ribeira da Azenha. Je to teda díra světa. Když vidíme náš hotel, tak se trochu zhrozíme. Názor změníme hned, jak nás uvítá milý pán (zřejmě majitel), hotelem nás provede a ukáže vše, co bychom mohly potřebovat. Plácnu sebou do postele. Chvíli si odpočinu a pak už pádím do sprchy, protože takhle černý nohy jsem snad ještě nikdy neměla 😄 Ponožky letí rovnou do koše. Dobrou noc, pokračování příště 🙂
Cesta je cíl 
Napsat komentář