Cesta je cíl

V tomto článku se vrátíme do teplého léta, abychom se trochu ohřáli a zavzpomínali na slunečné počasí i dobrodružství, které jsem prožila… Protože jsem si chtěla trochu okořenit letní dny a zažít něco nového, přihlásila jsem se do výzvy „Jdi do hor“. Jedná se o turistickou výzvu, v rámci které strávíte čas v přírodě – navštívíte šest kopců nacházejících se v naší malebné zemi, vyfotíte se a fotku nahrajete pod svůj profil na webové stránky. Na těchto stránkách byly vlastně výzvy dvě – Čechy a Morava. Já zvolila Čechy a začala si zjišťovat informace k jednotlivým vrcholům, jenž je třeba zdolat. Koukám do mapy a přemýšlím, kde začnu…

Ralsko

Je neděle 23. července a mně, manželovi a Vilémkovi, se naskytne příležitost udělat si výlet na sever Čech, do našeho milovaného Liberce. Moje srdíčko při pohledu na Ještěd plesá radostí. Jeden vrchol z výzvy se nachází poměrně nedaleko, asi 39 kilometrů od místa, kde si dáváme oběd. Míříme tedy do obce Vranov, Vilémek cestou usíná. Protože trasa nahoru není pro takového prcka vhodná (s kočárkem bychom se tam stejně nedostali), necháme Vilémka prospat a já výšlap podniknu sama. Manžel mezitím přejede někam do stínu a až se Vilémek vzbudí, přesunou se do obce Noviny pod Ralskem, kde je dětské hřiště, a tam na mě počkají.

Vyrážím z okraje Vranova po červené. Po pár metrech zastavuji na Juliině vyhlídce. Naskytne se mi nádherný výhled na vzdálenější kopce i na nedaleké město Mimoň a hrad Bezděz (celé panorama znázorňuje úvodní obrázek tohoto článku). Cesta dál prudce stoupá. Dělám si přestávky, abych se vydýchala, je to fakt krpál. I přesto stihnu na vrcholu stanout dřív, než jsem původně myslela. To je tím, že chodím docela rychle. Možná proto musím dělat tak často přestávky 🙂 Na nejvyšším bodu České Tabule, kterým Ralsko je, se nachází stejnojmenná zřícenina hradu. Ten ve své době sloužil jako strážní pevnost u obchodní stezky.

Potkám tu manželský pár, který zde tráví dovolenou s nejmladším synem (je mu asi patnáct, další dva synové už mají prý jiné zájmy). Pán se mě ptá, odkud jsem, tak říkám, že od Hradce, Hradce Králové. On odpovídá, že jsou taky od Hradce, ale toho Jindřichova. Jejich syn ještě podotkne, jak je ta podobnost názvů vtipná – oni bydlí u Stráže nad Nežárkou a tady je zase Stráž pod Ralskem. Poprosím je o fotku, abych měla důkaz, že jsem tu byla. Nakonec si popřejeme šťastnou cestu a rozcházíme se, každý na jinou stranu. Oni se vrací do Vranova, kde mají auto, a já mířím do Novin – tam na mě totiž už čeká manžel se synem 🙂

Milovské Perničky

O necelý týden později, 29. července 2023, vyrážím brzy ráno po dálnici D35 jihovýchodně od Hradce. Po menších silničkách pak pokračuji až do vesničky České Milovy, kde jsem si vytipovala parkování. Když dorazím k Milovské kavárně, kde chci auto nechat, cedule mě upozorní, že parkování je pouze pro hosty. Odcházím tedy do kavárny, abych se zeptala obsluhy, zda tu může auto stát. Protože je ale teprve tři čtvrtě na devět a kavárna otevírá až v deset, dovnitř se nedostanu. Volám tedy na číslo na dveřích. Paní majitelka je moc milá a ujistí mě, že to není problém a parkovat zde můžu. Poděkuji a vydávám se na okruh po Žďárských vrších.

Nejdříve si to namířím ke skalnímu útvaru Milovské Perničky. Ty jsou totiž na seznamu vrcholů, které musím zdolat. Chvíli tápu, kudy se tam vlastně leze. Cesta se mi zdá nejasná a tak vlezu do prvního křoví, kde by možná mohla být schovaná pěšina. Není. Zkusím to o pár metrů vedle a vypadá to, že tudy by to šlo. Pokračuji dál, občas se přede mnou objeví modrý trojúhelník označující blížící se vyhlídku. Trojúhelníky následuji až k modrému čtverci, zde už se nachází vyhlídka. Musím se vyfotit – na důkaz, že jsem tu byla. Nejdříve se to nedaří, telefon opírám o Horalky, potom to zkouším s peněženkou a zapínám samospoušť. Pár fotek mám, i když výsledek za moc nestojí.

Kousek se vrátím a jdu po modré turistické značce na další vyhlídku – Čtyřpaličaté skály. Sápu se po skále nahoru, tentokrát jdu dobře napoprvé. Nahoře se chvíli kochám pohledem do krajiny a pak se vracím na turistické rozcestí Čtyři Palice. Jdu dál po modré, projdu České Křižánky a v obci Křižánky zastavuji, abych si koupila něco na zub. Míjím obecní kavárnu, kde mě zaujme dnešní nabídka – hráškový krém. V samoobsluze nakoupím pár sladkostí a vracím se do kavárny, abych si zde vychutnala zmíněnou polévku a levandulovou limonádu.

Modrá značka mě neopouští ani při dalším putování. Zastavuji u nejvyššího vrcholu Žďárských vrchů. Jedná se o soubor několika skalních útvarů – Devět skal. Vylezu až nahoru, ale moc se tu nezdržuji – odrazuje mě velké množství turistů a já se těším, až si zase budu sama vykračovat lesem. Odtud jdu krátce po žluté a potom po červené. Míjím Lisovskou skálu. Celou dobu panuje velice příjemné počasí, je pod mrakem, kolem dvaceti stupňů – na výšlap ideální. Poslední vyhlídkovým bodem dneška je Malinská skála. Krkolomně šplhám nahoru a přemýšlím, jak se dostanu zpátky. Výhledy stojí za to. Jedna slečna mi poradí, ať to dolů vezmu jinudy, že se mi bude lépe slézat. A má pravdu. Za chvíli jsem zase nohama na zemi a můžu se vydat na závěrečnou část dnešního výletu.

Klesám do obce Milovy a pak jdu přes přírodní rezervaci Meandry Svratky u Milov. Překročím několik dřevěných mostků přes Svratku a její přítoky a pak se ohlédnu za sebe směrem k Milovům. Tam už jednoznačně pěkně prší. Začnu si vytahovat bundu, ale než se mi to podaří, přižene se pořádný slejvák. Rychle se obléknu, nasadím kapuci a přidám do kroku. Ve chvíli, kdy kousek od sebe uslyším hrom, přidám o to víc. Za pár minut sedím v kavárně a za odměnu si vychutnávám zmrzlinový pohár.