Cesta je cíl

Šumava

Ve čtvrtek 10. července se vydávám za prvním dobrodružstvím z trojice přechodů výzvy Jdi do hor 2025. Letos jsem nezvolila zdolání 6 vrcholů jako v předchozích letech, ale 3 dvoudenní přechody. Začínám na Šumavě. Po probdělé noci (poprvé v životě jsem spala v autě, na parkovišti uprostřed lesů), kdy jsem neustále přemýšlela nad vším možným (zejména nad tím, jaký vrahoun půjde asi okolo), mířím do Železné Rudy, tedy výchozího bodu celého přechodu. Odsud jdu na jih a brzy obcházím německou vesnici Zwieslerwaldhaus. Moc se mi líbí zdejší zážitková stezka, která je citlivě umístěna do přírody.

Za obcí se stáčím doleva a držím se turistické stezky Eibe. Čeká mě stoupání jako 🐷 Na krátké vzdálenosti překonám přes 600 výškových metrů a neustále míjím 3 němky – ženu důchodového věku a její dcery. Zírám, jaké má paní v důchodu tempo. Nejdříve zdolám vrchol Kleiner Falkenstein, potom Großer Falkenstein. Odtud už klesám, kamenitá cesta padá dolů opravdu prudce. Trasa několikrát kříží říčku Großer Höllbach s vodopádem Höllbachgspreng. Nekráčím však po mostech, ale opatrně přeskakuji po kamenech ve vodě. Po vodopádu mířím nahoru k cyklostezce. Ta mě (bez jednoho krátkého úseku) doprovází až do Prášil, což je cílový bod dnešní etapy a výchozí bod etapy zítřejší. Vracím se autobusem do Železné Rudy, kde jsem si na dnešní noc zarezervovala ubytování v malém penzionku za 400 Kč 😁

Ráno se probouzím už v 5 hodin, ale spala jsem tentokrát celou noc a jsem odpočatá. Dělám si tedy snídani, balím, provedu ranní hygienu a loučím se s milou paní domácí. Vyrážím z Železné Rudy směr Prášily, kde jsem včera skončila a dnes budu pokračovat. Krajina je tu opravdu malebná. Silnici lemují louky se vzrostlými jehličnany, místy se pase dobytek a v dálce vidím majestátní hory. Po zaparkování svého plechového miláčka si začnu vykračovat. Je sice kolem 12 stupňů, ale jde se pěkně. Vítr nefouká a mezi stromy na mě občas vykoukne i sluníčko.

Po 4 kilometrech přicházím k Prášilskému jezeru. Chvíli se kochám a pak pokračuji dál. Mám před sebou další stoupání, a to k vrcholu hory Poledník. Užívám si atmosféru šumavské přírody. V poslední části jdu po zpevněné cestě. Za celou dobu jsem nepotkala žádného turistu, jenom kolem mě projelo jedno auto. Na Poledníku se seznámím s posádkou auta – šlo o paní ze zdejšího bistra. Prohodíme pár slov a já zjišťuji, že nejméně ukáznění návštěvníci tohoto místa jsou senioři na elekrokolech. To bych nečekala. Největším problémem jsou poházené odpadky. Vyšlápnu si i na rozhlednu, ze které mám Šumavu jako na dlani. Oblast kolem Poledníku se stále vzpamatovává z ničivého orkánu Kyrill, který 19. ledna 2007 pustošil Šumavu. Padly statisíce stromů. Příroda je však silná, protože zde postupně dochází k přirozené obnově lesa. Vyrašily nové stromky a vzniká tak zcela nový les.

Z Poledníku směřuji na Modravu. Zbytek trasy vede po cyklostezce a já potkávám mnoho cyklistů. S paní z bistra jsem mluvila i o poměru elektro cyklistů ke klasickým cyklistům. Odhadla to na 90 % vs. 10 % a já mohu její slova jen potvrdit. Scházím do údolí k Javořímu potoku. Ten se však za pár set metrů spojí s Roklanským potokem, pod jehož jménem putují vody obou z nich dál. Pod přístřeškem u rozcestí Javoří pila si dávám oběd od Adventure Menu – kuřecí na divoko s rýží. Do cíle mi zbývá 5 kilometrů a tak se vydávám na poslední etapu celého přechodu. Uteče to jako voda v Roklanském potoce, jenž se v obci Modrava stýká s potokem Modravským a vytvoří tak říčku Vydru.

V Modravě jdu na autobusovou zastávku, kde mě po pár minutách vyzvedává stejný řidič, se kterým jsem jela včera z Prášil do Železné Rudy. Je to veselá kopa – když nahlásím svou stanici, tak mi povídá, že pokud dám aspoň jednu sloku z písně “Na silnici do Prášil”, tak jedu gratis. Vůbec tuhle lidovku neznám, takže platím 36 korun a pobavena si jdu sednout. Výšlap se mi moc líbil – Šumava je jedním slovem velkolepá a ráda se sem zase brzy vrátím 💚🌲

-> první den 24 km, druhý den 21 km, celkem 45 km

Křivoklátsko

Druhé putování začínám ve Zbirohu, čeká mě procházka přes lesy Křivoklátska. Cílovým místem je hrad Křivoklát. Trail vede převážně lesy, občas přes vesnici či louky a měří 40 kilometrů. Podaří se mi vyjít časně zrána, o půl sedmé. Jdu svižným tempem a vždy když se otočím, mám před sebou Zbirožský zámek jako na dlani. Dominuje celému svému okolí. Po zelené turistické stezce projdu svůj první les a na jeho konci na rozcestí uhýbám doleva na žlutou. V obci Jablečno pořizuji první fotku pro organizátory výzvy Jdi do hor jako důkaz, že jsem tudy šla. Odtud půjdu dalších 20 kilometrů po modré.

Opět kráčím nekonečnými lesy a užívám si klidu, který tu je. Chvílemi procházím jednou ze zdejších chatových osad, ale nikoho nepotkávám. Podél Zbirožského potoka dojdu až na rozcestí Slap-hájovna. Parkoviště, které tu je, slouží pro návštěvníky Skryjského vodopádu. O jeho popularitě svědčí to, že cestou k němu už na pár lidí narazím. U vodopádu opět pořizuji selfie a abych k němu byla co nejblíž, sundávám si boty a jdu potokem. Je to příjemné osvěžení. Dál pokračuji stále po modré a protože mám strašnou chuť na Kofolu, nemůžu se dočkat, až dojdu do obchůdku ve Skryjích. Z nabídky moc nadšená nejsem, Kofolu sice mají, ale jenom půllitrového mrzáka. No co, lepší než nic.

Před sebou mám výšlap na zříceninu hradu Týřov. Výhled je odsud pěkný, ale byla to odbočka z trasy, tudíž se musím vrátit zpátky ke Skryjskému mostu. Odtud už šlapu po červené podél Berounky. U Kouřimecké rybárny zahýbám doleva, čeká mě prudký stoupák. Nasazuji bundu, protože se zatáhlo, ale šlo jen o krátkou přeháňku. V Nezabudicích mě zaujme samoobslužná prodejna keramiky. Jsou zde vystavené hrnečky, talíře nebo zřeba andělíčci v různých dekorech. Platí se do kasičky nebo převodem na bankovní účet. I když bych si ze zdejší nabídky vybrala, v batohu by se mi to nejspíš rozbilo, takže si keramické výrobky jen prohlédnu a pokračuji dál.

V závěru mé výpravy zase šplhám do kopce, ale pohled na údolí Berounky od Nezabudických skal stojí za to. Potom už svižným tempem pádím po silnici – je tu docela provoz, tak chci být co nejrychleji pryč. Jakmile projdu Roztoky a lesík nad ním, zjeví se přede mnou majestátní hrad Křivoklát, cíl dnešní výpravy. Ujít 40 kilometrů mi i s malými přestávkami trvalo 10 hodin. Paráda! 😊

-> celkem 40 km

Žďárské vrchy

Poslední přechod z letošní výzvy Jdi do hor začíná v Novém Městě na Moravě. Protože se mi nechtělo platit za ubytování na dvě noci, rozhodla jsem se přejít Žďárské vrchy na jeden zátah. A musím se přiznat, že jsem toho párkrát zalitovala… Děkuju svým bolavým nožičkám, že mě donesly až do cíle 😄 Příroda samotná však byla okouzlující, většinou jsem procházela lesem, ten ale změnil mnohokrát svou podobu. Zdejší krajina mě nadchla více než ta na trailu Křivoklátskem. Zaujaly mě i domečky v malebných vesnicích, jimiž trasa vedla. Oblast je vyhledávaná nejenom turisty, ale i rekreanty – kempování patří k oblíbeným aktivitám.

Z Nového Města jdu kolem areálu pro běžecké lyžování – tady se každý rok koná mistrovství světa v biatlonu. Naučná stezka Po stopách posledního vlka mě vede nejdříve lesem, poté obcemi Vlachovice a Tři studně. V lese za Medlovem se škrábu na Paseckou skálu. Potkávám tu milý pár a dozvídám se, že oba studovali v Liberci. Je to milé setkání. Hlášku, že v Liberci buď prší nebo se jde do kopce, jsem slyšela naposledy během studií. Přes Kadov pokračuji lesem až na Dráteničky, zelená turistická stezka se mění na červenou.

Od Milov už jdu známou trasou – před dvěma lety jsem tu šla okruh přes jeden vrchol z výzvy Jdi do hor 2023. Míjím tak Malinskou skálu nebo Devět skal a v Křižánkách v samoobsluze doplňuji zásoby vody a kupuji si i malou kofolu na doplnění energie – už mám za sebou první krizi. Poté se vydrápu na Čtyřpaličaté skály (kofola určitě pomohla 😄) a pak už jdu zase kompletně vyšťavená dál, nožičky se pletou a já doufám, že už mě žádný kopec nečeká. Nemůžu být ale dál od pravdy – ještě si musím vyšlápnout ke skalnímu útvaru Zkamenělý zámek.

V závěru etapy mířím k loveckému zámečku Karlštejn, kde dělám poslední fotku do výzvy a pak už ukrajuji zbývající metry z dnešního nekonečného hiku. Z města Svratka se nechám dovést autobusem zpět do Nového Města, kde na mě čeká můj plechový oř, který mě (snad) doveze až domů (do postýlky) 😁 

-> celkem 42 km