Cesta je cíl

Po delší době vás opět zdravím, milí cestovatelé 😊 V dnešním příspěvku vyrazíme poznávat Skandinávii, a to se vším všudy. Vy, co můj blok už nějakou dobu navštěvujete, víte, že mě severská kultura zajímá a fascinuje. Člověk by měl jít svým snům naproti a protože je cestování mou celoživotní zálibou, tak mě touha objevovat a poznávat nakopává vyhledávat příležitosti někam vyrazit. Zároveň jsem vždy chtěla tento koníček propojit i s prací a tak jsem minulý rok v listopadu navázala kontakt s cestovní kanceláří, která má ve své nabídce především poznávací zájezdy po Evropě.

Při rozhovoru s majitelkou cestovky jsem se dozvěděla, že potřebují průvodce (tuto roli jsem si chtěla vždy vyzkoušet). Když z paní vypadlo, že bych vedla zájezd s názvem Norské fjordy, byla jsem nadšená 🤩 V létě 2026 bych se měla na Skandinávský poloostrov podívat hned dvakrát: poprvé na zaučení, abych omrkla, jak to chodí, a podruhé už naostro jako průvodkyně. V době, kdy píšu tento článek, je ale už jasné, že se na zájezd letos vypravím pouze jednou, protože se „můj“ termín na průvodcování dostatečně nenaplnil (bylo málo zájemců). Nejdříve mě to zamrzí, ale pak si řeknu, že budu mít více času se na zájezd připravit. Tak snad příští rok…

Je pátek 3. července odpoledne a já spolu s dalšími lidmi stojím nedaleko vlakového nádraží v Hradci Králové. Zakrátko u nás zastavuje vínový zájezdový autobus. Čeká nás noční přejezd, dvakrát se nalodíme na trajekt (poprvé v německém Puttgardenu a podruhé v dánském Helsingøru) a v autobuse strávíme nějakých 14 hodin. Další den kolem půl deváté ráno přijíždíme do Göteborgu. Druhé největší město Švédska tento den opravdu žije, protože se zde právě odehrává soutěž Partille Cup (největší mládežnický turnaj v házené na světě). Prvním bodem programu je Kungsportsavenynen (zkráceně Avenyn). Hlavní třída Göteborgu připomíná pařížskou Champs-Élysées. Na jednom konci stojí socha Poseidona obklopená Göteborským muzeem umění, Městským divadlem a Koncertní síní. Přímo naproti těmto budovám přes ulici navíc sídlí Městská knihovna. Když byla socha odhalena, vyvolalo to značné pobouření, protože měl Poseidon příliš realistické a výrazné proporce (řekněme větší vybavení, než by se lidem líbilo). Nakonec muselo dojít ke zmenšení jeho přirození, aby emoce trochu utichly.

My od Poseidona míříme po bulváru dolů k jednomu z kanálů, abychom absolvovali vyjížďku na lodičce. Tu máme i s výkladem v angličtině, a tak se dozvídáme spoustu zajímavých informací. Doplujeme až na širokou řeku Göta Älv, odkud se nám naskýtá pohled na nejvyšší mrakodrap ve Skandinávii zvaný Karlatornet. Svým vzhledem připomíná napůl otevřený zip. Dále spatříme Maritiman, největší plovoucí muzeum lodí na světě, nebo Lilla Bommen, výškovou budovu přezdívanou Rťenka. Nepřehlédnutelná je i zdejší opera Göteborgsoperan. Po návratu máme sraz u tržnice na náměstí Kungstorget. Stihnu si tam koupit výbornou pistáciovou zmrzlinu a vychutnávám si ji během procházky k městské katedrále Göteborgs domkyrka. Kostel se nachází v samotném historickém centru, jen pár bloků od nábřeží, a je hlavní církevní stavbou ve městě. Skupina dále pokračuje k námořnímu muzeu, ale já se odděluji a vyrážím na opačnou stranu.

Chci se podívat na “rybí kostel“ Feskekôrka. Skutečný kostel to není, ale vypadá jako tradiční norské dřevěné kostely. Dnes v něm najdete tržnici s rybami a mořskými plody a několik luxusních restaurací. Nejvíc se ale těším na čtvrť Haga, jejíž hlavní ulice je lemovaná malebnými obchůdky a najdete tu typické skořicové šneky kanelbullar, největší ve Švédsku. Koupit si je můžete v kavárně Husaren. Závěr poznávání Göteborgu trávím v parku Trädgårdsföreningen a nevynechám ani přilehlé Rosarium. Autobus nás vyzvedává až v sedm večer. Po dlouhém dni se dokodrcáme přes hranici Švédska a Norska, jež tvoří fjord Iddefjord, na ubytování v kempu s jednoduchými chatkami (Høysand Camping). Každý z posádky autobusu se už nemůže dočkat, až sebou plácne do postele. Já sdílím chatku s tříčlennou rodinou – tatínkem a dvěma “dětmi“ ve věku 16 a 19 let.

Ráno vstáváme do slunečného dne a vydáváme se do Lillehammeru. Po třech hodinách vyskáčeme z autobusu a stoupáme do kopce ke skanzenu Maihaugen. Za vznikem skanzenu stojí jistý zubař jménem Anders Sandvig. V roce 1885 se přistěhoval do Lillehammeru, odkud cestoval za svými pacienty do údolí Gudbrandsdalen. Během návštěv si všiml, že lidé vyhazují tradiční dřevěné předměty. Věci sbíral a dokonce vykupoval celé selské usedlosti. Ty nechal rozebrat a převést do Lillehammeru (původně na svůj pozemek a pak na místo, kde stojí dnešní skanzen). Když se procházíte mezi stavbami, narazíte na venkovské statky, městské domy i unikátní dřevěný sloupový kostel, který sem byl převezen z obce Garmo. Kromě historických chalup jsou zde i modernější budovy ukazující bydlení přes dvacáté století až po současnost. Atmosféru umocňují osoby oblečené v dobových kostýmech a jejich barvité vyprávění. Nezapomeneme zastavit ani u slavných skokanských můstků, jež jsou dominantou města. V roce 1994 se tu odehrála zimní olympiáda. Pak už ale jedeme do kempu u obce Dombås, jež se stane výchozím bodem všech našich dalších výletů.

Dnes máme na programu Jostedalsbreen, největší pevninský ledovec Evropy – vydáváme se k jednomu z jeho splazů, Nigardsbreenu. V autobuse strávíme zhruba 4,5 hodiny, u ledovce budeme mít 3 hodiny na to, abychom k němu došli a vrátili se na parkoviště, odkud poté pojedeme zpět do kempu. Panoramatická cesta nám však nabídne pohled na skutečné Norsko. Projíždíme údolím, vidíme nádherná pohoří pokrytá sněhem, ledovcová jezera, vodopády a neuvěřitelné kontrasty barev. Když přejedeme sedlo ve výšce zhruba 1500 metrů nad mořem, začínáme klesat, abychom se dostali až na úroveň moře. Vodní plocha, kterou spatříme úplně dole, mě hned zaujme a nemůžu se rozhodnout, zda je to jezero nebo řeka. Dozvídáme se, že je to fjord – vidím ho poprvé v životě. Příroda je tu opravdu monumentální.

Taky jsem tu pochopila, proč sem lidé tolik jezdí s karavanem. Tak si to tu člověk nejvíc užije. Když se přibližujeme k výchozímu bodu výletu, z dálky se nám otevírá pohled na ledovec. Vždy, když takto něco spatřím poprvé, strašně mě to zaujme. K ledovci vede středně náročná cesta, převážně po kamenech a skále. Naštěstí není mokro, tak se to nesmeká. Zpočátku kopírujeme břeh jezera, poté řeky, jež z ledovce vytéká. Stoupání je nenáročné a po zhruba 2,5 kilometrech stojím před ledovcem. Není tak obrovský, jak jsem čekala, ale je to i tím, že každý rok ustupuje kvůli vyšším teplotám – uvádí se, že za posledních 10 let ustoupil o půl kilometru. Tím se prodlužuje i trasa, která se k němu musí ujít. Zatímco dříve stačilo zaparkovat na nedalekém parkovišti a k ledu zbýval jen kousek, dnes je kvůli tání třeba ujít o stovky metrů více. Výšlap ale rozhodně stojí za to a po návštěvě ledovce k popisu dneška přidávám slovo spektakulární, protože ta krása kolem bere dech.

V našem itineráři nechybí ani proslulá vyhlídka Dalsnibba nacházející se ve výšce 1 476 metrů. Shlíží na údajně nejkrásnější fjord v Norsku, Geirangerfjord. Abyste ho viděli, musíte mít alespoň trochu štěstí, protože bývá schován pod mraky. Cesta nám trvá zhruba 3 hodiny a za průjezd k vyhlídce se platí 3 600 norských korun, což je v našich korunách zhruba dvojnásobek. Když se to rozpočítá na lidi v autobuse, tak to není tak hrozné. Za osobní auto se platí 385 norských korun. Když vystoupíme, hned víme, že nám se poštěstilo – fjord se nám ukázal. Uděláme si pár fotek a někteří si také postaví trolla z kamínků. Podle severských pověstí žijí trollové v horách a jeskyních. Pokud je zastihne sluneční paprsek, promění se v kámen.

Hromádky kamenů na Dalsnibbě mají symbolizovat zkamenělé trolly. Nám ovšem průvodce říkal, že kdo si tam trolla postaví, tak se do Norska ještě vrátí. Neváhala jsem a šla si taky jednoho postavit. Na internetu jsem se pak ještě dočetla, že se to říká trochu jinak – lidé, kteří si trolla postaví, věří, že si nakloní horské duchy a zajistí si šťastný návrat z cest. Je to ovšem trošku kontroverzní, protože jak možná víte, stavění těchto kamenných mužíčků narušuje horskou půdu, ničí lišejníky a urychluje erozi. U nás se to, myslím, nedoporučuje a někde je to výslovně zakázáno. Z Dalsnibby míříme dolů a v serpentinách všechny metry ztratíme, dostaneme se až na úroveň moře. Krátce si prohlédneme městečko Geiranger a pak už vyplouváme poznat krásy fjordu z paluby lodi.

Míjíme přitom obří zaoceánské plavidlo, které pojme až 5 tisíc pasažérů a k tomu více než tisíc členů posádky. Měří asi 300 metrů na délku a 40 metrů na šířku. Je to opravdu kolos. Za chvíli už se ocitáme uprostřed fjordu, mezi strmými horami, ze kterých často padá voda dolů. Známé a velmi krásné jsou vodopády Sedm sester a Nápadník. Vodopád Sedm sester tvoří sedm proudů vody tekoucích těsně vedle sebe. Napadníka najdeme naproti. Pověst praví, že kdysi žil v drsných norských horách mladý lovec. Jednoho dne procházel údolím kolem fjordu a spatřil sedm dívek. Mladík se hned zamiloval, ale nedokázal si vybrat žádnou z nich. Chtěl jít požádat otce sester o ruku jedné z nich a na kuráž se posilnil alkoholem. Svou opilostí sestry hluboce urazil. Ze zoufalství zkameněl a proměnil se v mohutný vodopád zvaný Nápadník. Sestry zkameněly žalem a proměnily se ve věčně tekoucí vodopád na opačné straně fjordu.

Celá plavba je opravdu zážitkem, jenom na lodi hodně fouká, tak je třeba na to myslet a dobře se obléct. Cesta zpět do kempu znamená pro našeho řidiče další výzvu – na úzké silnici potkáváme v zatáčkách mnoho autobusů. Pan řidič je ovšem ostřílený profesionál a tak nás úspěšně doveze až do Lomu, kde máme čas na krátkou prohlídku malebného městečka, a pak i do kempu. Za zmínku i za vidění určitě stojí dřevěný kostel v Lomu. Tato stavba pochází z 12. století a patří k nejstarším a největším dochovaným sloupovým kostelům (tzv. stavkirke) v zemi.