Cesta je cíl

6. září 2023: Poslední den na stezce. Vycházíme brzy, už v sedm, abychom stihly autobus z Aljezuru do Lisabonu ve čtyři odpoledne.  Po ránu je trochu chladno, jdeme jen v kraťasech a triku s dlouhým rukávem, ale záhy nasazujeme mikiny. První část cesty vede po pobřeží. V myšlenkách se s ním pomalu loučím, protože pak nás čeká jenom vnitrozemí. Jde se dobře. Asi se mi podařilo sladit s Janou tempo a chodím rychleji. Od oceánu vane příjemný osvěžující vítr.

Na chvilku se od pobřeží odkloníme, abychom se pak naposledy vrátily. Bude mi to chybět. Tak třeba zase někdy na viděnou! Teď už míříme do městečka Rogil. Zastavujeme v obchodě na doplnění zásob a v místní pekárně/kavárně na polévku (opět zeleninový krém, asi zdejší klasika). Zakončím to sladkou tečkou v podobě mega koblihy s vanilkovým pudinkem 🙂 Posilněné vyrážíme na závěrečnou část naší pouti. Jdeme po široké prašné silnici, nic zajímavého k vidění tu není. Povídáním si krátíme cestu.

Těšíme se do cílové destinace. Když v dálce vidíme Aljezurský hrad, musíme sejít prudký kopec dolů. Do města zase mírně stoupáme. Zastavíme u kostela a jdeme se podívat i na hrad (respektive na to, co z něj zbylo). Máme ještě čas, tak si sedneme v restauraci Pont’a Pé a já si objednám zeleninový salát s krevetami. Autobus stojí na dohled, byl tu už ve dvě hodiny, když jsme dorazily do Aljezuru. Směr Lisabon vyjíždíme včas, přesně ve čtyři. 

7. září 2023: Na závěr našeho putování po Portugalsku se vydáváme poznat hlavní město Lisabon. Dopoledne přijíždíme městskou hromadnou dopravou do centra, na náměstí Praça do Comércio. Necítím se příjemně, davy turistů jsou velkým kontrastem k předchozím dnům v krásné přírodě, kde jsme zřídkakdy někoho potkaly. Potom, co si obstaráme něco k jídlu, stoupáme na kopec nad městem, kde je několik vyhlídek (Miradouro da Senhora do Monte, Miradouro da Graça). Máme Lisabon jako na dlani. Vidíme také hrad Castelo de São Jorge, ke kterému se za chvíli přesuneme.

I když ulicemi proudí davy lidí, už mi to tolik nevadí, asi jsem překonala prvotní šok z velkoměsta. Ochutnáme i tradiční pastel de bacalhau. Vypadá jako velká smažená kroketa a vyrábí se z brambor, tresky, cibule a petržele. Mně to moc nechutná, ale Jana je nadšená. Poslední vyhlídkou je Miradouro das Portas do Sol, potom pokračujeme kolem katedrály Sé na zastávku, abychom se projeli známou žlutou tramvají. Je to zážitek. Poté se přesouváme autobusem k Památníku objevitelů (Padrão dos Descobrimentos) a věži Torre de Belém.

Večer trávíme ve společnosti Janiny kamarádky Šárky, která v Lisabonu bydlí. Poznáme tak lépe zdejší kulturu – Šárka nás vzala mimo turisticky exponovaná místa, do kavárny v okrajové části čtvrti Belém, a vypráví nám, jak to tu chodí. Ochutnám výborný máslový croissant s kakaem a jsem v sedmém nebi 🙂 Potom nás Šárka odveze zpátky na ubytování a my se aspoň nemusíme trmácet autobusem přes celé město. Díky, Šárko!

Putování po Portugalsku je za námi. Já jsem šťastná, že vše vyšlo, jak jsme si naplánovaly a že jsem vůbec měla možnost odjet na týden pryč od každodenních povinností a stereotypu. Děkuji mému manželovi, že mi to umožnil. Protože kdo by si vzal týden dovolené na to, aby byl doma s dětmi – zejména těmi našimi, které často označuji jako dvě malé vysírky😅 Můj muž to zvládl na jedničku 🙂

Jít dálkový trail, i když v tomto případě pouze pětidenní, byl můj sen. Pro začátek to stačilo a já aspoň vím, co na tom všichni mají. Člověk jde krásnou přírodou a řeší jenom pár základních věcí – co bude jíst, jestli má dostatek vody a kde bude spát. Všechny ostatní starosti jakoby nebyly. Tím, že jsme měly dopředu zarezervované ubytování, jsme věděly, kam musíme každý den dojít. Takže jsme se ve finále zabývaly jen tím, co budeme jíst, kde bude možnost si doplnit vodu a kolik kilometrů zbývá do cíle. Celkově to byla velice povznášející a pro mysl očišťující cesta 🙂

Během pouti po portugalském pobřeží jsme ušly více než 120 kilometrů a po celou dobu panovalo příjemné počasí s teplotami okolo 24 stupňů celsia. Na konec přidávám ještě seznam věcí, které jsem s sebou nesla ve svém 28litrovém batohu Deuter Trans Alpine SL.

Výbava na Fisherman’s Trail:

Jídlo: sušené meruňky, kešu oříšky, sušené krůtí maso a čtyři dehydrovaná jídla od Adventure Menu, několik Horalek, proteinové tyčinky, tyčinky Cerea New Bar, raw tyčinky z Lidlu, sýry Babybell, konzerva s tuňákem, ovocné kapsičky, první a druhý den toasty

Oblečení: dvě trika s krátkým rukávem (funkční), triko s dlouhým rukávem, tílko, podprsenka, kraťasy, dvoje legíny, spodní prádlo, mikina na zip, nepromokavá bunda, tričko a kraťasy na spaní, boty Altra Lone Peak 6

Ostatní: základní kosmetika (šampon, sprchový gel, micelární voda, pleťový krém, vše v mini balení), základní léky (ibalgin, paralen, náplasti), igelitové uzavíratelné pytlíky (na odpadky, svačiny), láhev na vodu Platypus 1 litr, obyčejná plastová půllitrová láhev, čtyři balení kapesníků, doklady a peněženka, příbory a rychleschnoucí ručník od Summit to Eat, nabíječka na telefon, powerbanka, propiska

Na závěr můžu říct, že i když jsem vršky střídala, stejně jsem děsně smrděla 😄 Každej den do stejnejch propocenejch hadrů… ale asi to k dálkovým trailům patří. Stejně jako těžkej batoh😅 Bohužel je pro mě ultralight zatím cizí slovo, ale třeba na to časem taky přijdu 🙂