A máme tu opět výzvu Jdi do hor! Oproti loňsku jsem se nepřihlásila na Přechody, ale vracím se ke starým dobrým vrcholům 😁 Začínám nedaleko Police nad Metují – mířím totiž na vrchol Ostaš. Jedná se o soubor skalních útvarů. Výhled do okolí je jistě famózní, pokud vám počasí přeje. My jsme s manželem ale vyrazili po ránu, když ještě údolí zahalovala mlha. Pochvalovali jsme si příjemnou teplotu – sluníčko bylo téměř celou dobu schované za mraky a šlo se hezky. Co nás naopak nepříjemně překvapilo, bylo množství turistů, které se přes poledne mnohonásobně zvýšilo. Po zdolání Ostaše jsme se rozdělili – já pokračovala ve výšlapu a manžel si zde vytyčil běžecký okruh. Zaběhl si takový delší půlmaratónek – 23 kilometrů. Mně mých 14 kilometrů stačilo 😄 Trasa přes Ostaš s prodloužením do obce Dědov byla příjemným začátkem letošního ročníku.
Za dalšími vrcholy se přesouvám na západ. Tentokrát zvládnu 3 výšlapy během dvou dnů. 12. srpna mířím do Děčína, abych zdolala Großer Zschirnstein. Vyhlídka se nachází v Saském Švýcarsku, tedy na německé straně, a jedná se o jeho nejvyšší horu. Já parkuji na okraji Děčíná, pod Pastýřskou stěnou. Cesta vede lesem, jdu po žluté turistické značce a stín je v takovém horku příjemným bonusem. Sucho se zde projevuje velmi výrazně – nejvíce je to asi patrné z Červeného vrchu, odkud je výhled na Labe. Hladina je opravdu nízko, dlouho nepršelo a nevypadá to, že se na tom něco v blízké době změní. Řeka dala jméno celému zdejšímu okolí, které je jakožto chráněná krajinná oblast zapsáno pod názvem Labské pískovce.
Jdu po příjemné lesní cestě mírně do kopce. To se mění až v Maxičkách, odkud kráčím po asfaltce. Cesta je najednou nudná a dlouhá, občas tedy popoběhnu. Před hranicemi s Německem se napojuji na zelenou a procházím přes turistický hraniční přechod zvaný Česká brána. Zanedlouho mě čeká prudký stoupák. Několikrát zastavuji, abych se vydýchala – to největší stoupání mám opravdu těsně pod vrcholem. Říkám si, že mě to dnes ani nebavilo, že vlastně nevím, proč jsem se do výzvy zase přihlásila. Nejméně záživné pasáže byly ty na asfaltu – nic zajímavého jsem neviděla. Názor zcela změním, když se přede mnou otevře panoramatický výhled na české i německé pohraničí. Krajina je dechberoucí – kromě rozsáhlých lesů pod sebou vidím v dálce Děčínský Sněžník, Lužické hory nebo České středohoří. Nakonec to za to opravdu stálo!
Zpátky peláším opět svižně a z Maxiček si cestu zkrátím jízdou v autobuse. Ještě mě čeká přesun do Krušných hor, kde mám další den v plánu Jelení horu. Ubytování zajištěné nemám – řekla jsem si, že buď přespím v autě, nebo se odvážím do lesa pod stan. Dopadne to ale úplně jinak – když po necelých dvou hodinách dorazím do obce Kryštofovy Hamry, už je večer. Parkoviště je dost z kopce – tady se spát rozhodně nedá. Jdu tedy obhlédnout okolí a zjistit, jaké jsou možnosti spaní venku. Přitom ale mrknu i na internet, zda by tu nebyl nějaký roztomilý penzionek. Usmálo se na mě štěstí! Jedna moc milá paní tu pronajímá pokoje a má zrovna volno. Sice zrovna není nikde poblíž, ale nasměruje mě ke klíči a předá mi veškeré instrukce přes Whatsapp. V této malebné vesničce a s veškerým komfortem se mi bude krásně spát!
Svěží čerstvý vzduch mě po ránu provází lesem. Na Jelení horu v nadmořské výšce 994 metrů to mám pouhé 3 kilometry, ale stoupání na takto krátkém úseku je poměrně veliké. Musím překonat 320 výškových metrů, než se ocitnu v cíli. „Jezero“ pod sebou mám jako na dlani. Vodní nádrž Přísečnice je zásobárnou pitné vody pro města Chomutov, Most, Louny a okolní obce. Nachází se na náhorní planině středních Krušných hor a spolu s okolními lesy tvoří jedinečnou scenérii. Po návratu do obce sedám do auta a vyrážím vstříc dalšímu vrcholu.
Vracím se na východ, lehce „štrejchnu“ Prahu a pak se stáčím na jih. Zhruba v poledne parkuji v obci Lhotka a posilňuji se obědem od Adventure menu. Poté se už vydávám na Čertovu kazatelnu – skalní vyhlídku pod horou Plešivec v Brdech. Brdy představují divokou přírodu ve Středních Čechách, jež díky své rozmanitosti disponuje rozsáhlými lesy, vřesovišti, údolími nebo třeba skalními útvary. Já při mém dnešním putování projdu pouze zlomek z této oblasti, proto doufám, že se sem opět někdy vrátím. Z Čertovy kazatelny viděl ten čert široko daleko. Stojí za to tu chvíli setrvat a jen si vychutnávat pohled na hřeben Brd, blízké vesničky i vzdálenější kopce. Jsem ráda, že mě výzva Jdi do hor zavála i sem.
Na poslední vrchol si vyšlápnu během naší rodinné dovolené na Šumavě. Hlavním bodem je památník Adalberta Stiftera nad Plešným jezerem, kousíček pod Plechým, což je nejvyšší hora na české straně Šumavy. Památník se nachází ve výšce 1310 metrů a doplňuje ho vyhlídka Lipno. Z ní – jak název napovídá – uvidíte nejenom Plešné jezero, ale i Lipenskou přehradu. Tato místa se stávají součástí celodenního okruhu, který plánuji na 25. srpna. Jelikož ho odhaduji na 40 kilometrů (chci si dát pořádně do těla), tak vyrážím časně ráno. Musím jet z Vimperka autobusem přes Prachatice do Nové Pece, kde je start trasy. Rozhoduji se mezi linkou ve 4:35 a 5:35. Nakonec jedu tou pozdější, abych při rozednívání nepotkala žádného medvěda 🐻😄, a vycházím až za úplného světla v 7 hodin. Cesta vede po asfaltu, ale příjemným lesem.
Stoupání začíná až po 3,5 kilometrech, ale není to nic výrazného. Ze žluté se na rozcestí Rossbach přepojuji na zelenou. Teprve u rozcestníku Jezerní stezka, tedy po necelých 7 kilometrech, se cesta mění ze zpevněné na lesní. Stoupání je sice prudší, ale povrch je mi milejší. Brzy se ocitám u Plešného jezera, což je poslední z pětice šumavských jezer, které mi chybělo (dalšími jsou Černé, Čertovo, Laka a Prášilské). Největší stoupák celého okruhu začíná právě u jezera, směrem k památníku a vyhlídce. Já se posilněna menší sváčou vydávám zdolat výškové metry. Výhled za to fakt stojí – naskytne se vám zde pohled na panorama hor, Vodní nádrž Lipno a především samotné jezero. Dosáhnu i samotného vrcholu hory Plechý a pak pokračuji po červené. Užívám si získané metry a kráčím po hřebeni.
Přes Trojmezí (bod, kde se setkávají hranice Česka, Německa a Rakouska) dojdu až na Třístoličník. Jedná se o horu, na níž se tyčí soustava tří skalních útvarů připomínající trůny, kde údajně sedávali králové Čech, Rakouska a Bavor. Odsud už začínám prudce klesat zpátky na českou stranu Šumavy. Panorama hor se mi nabízí celou dobu. Když se dostanu až k rozcestí Rosenauerův pomník, uhýbám z červené na modrou – zde začíná nejnudnější část celé dnešní výpravy – neskutečných 10 kilometrů monotónní asfaltky bez čehokoliv, co by stálo za pozornost. I když jdu podél Schwarzenberského kanálu, nic k vidění tu dnes již není. Nebaví mě to a tak chvílemi běžím.
Když dojdu na Jelení Vrchy a vydávám se do kopce k Jelenímu jezírku, mám to nejhorší za sebou. Magické jezírko láká můj pohled a tak u něj strávím nějaký čas a jenom ho pozoruju. Po žluté pak šlapu lesem po příjemné pěšince vedoucí mezi skalami. Vede zde i Medvědí naučná stezka. Informační panely seznamují návštěvníky s jednotlivými kamennými útvary s názvy jako Viklan, Hřib, Kamenná kráska či Kaple. Zároveň se jedná o nejstarší naučnou stezku Šumavy a je spjata s historií zastřelení posledního medvěda. Trasa mě zaujala natolik, že bych sem příště ráda vyrazila i s dětmi. Pak už se pomalu vracím tam, kde to celé začalo – zpátky v Nové Peci jsem krátce před čtvrtou hodinou a celý hike měřící 42 kilometrů jsem tedy zvládla za méně než 9 hodin.
I když mě nohy bolí a poslední metry jdu jak kachna (nejenom s nohama od sebe a houpavým krokem, ale i lehce předkloněná – musím vypadat děsně 😄), už se mi v hlavě rodí myšlenka na další přechod hor.
Zanechat odpověď